VÍTE, JAK POVSTALA LILIJE?

Zhasla hvězda ranní,

dívka skonala,

matka bez ustání

o ni plakala.

„Slunečko, mé robě!

Hřálo’s v domku mém,

zapadlo’s mi v hrobě,

v hrobě studeném!

Byla’s cizí světu,

samý vonný pel -

tak čistého květu

žádný neviděl!

Andělé tě vzali,

vznesli do nebe –

kvítku opadalý,

zhynu bez tebe!“...

Na hrob uplakána

chodí den jak den,

i dnes přišla z rána –

vizte zázrak ten!

Ze hluboka rovu

kvítek vyrůstá,

vítá bledou vdovu,

líbá na ústa.

Jak nevina dítka

voní jeho pel –

tak čistého kvítka

žádný neviděl!

A že slzy vroucí

na hrob slily je,

podnes kvítko skvoucí

slove: lilije.