Vítej dešti, vítej roso milá,

By František Sušil

Vítej dešti, vítej roso milá,

S tebou po ty smutné nečasy

V nejvnitřnějším nitru souhlasí

Utroba ta moje roztoužilá.

Bolest se v mé duši rozvodnila,

Hoře s hořem pořád zápasí,

Slzy duši slouží v opasy,

V zlaté spony – lkání zasmušilá.

A tak pláči, tak má duše kvílí,

Brzo-li se k mému národu

Pravá blahost s nebes polí schýlí.

Stoná lid, bol jeho nehne žádným,

Každý množí jeho nehodu,

A syn vlastní jest mu vrahem zrádným.