Vítek.

Ovečky se dávno pasou,

Vítek dřímá někde v stínu;

Ovečky, vy pozor dejte,

Vítku, hov si v spánku klínu. –

Slunéčko již brzy zajde,

Pak se sladce pokochám,

Víteček mě potom najde,

Hubinku mu za to dám.

Kdyby jen ta skvělá řeka

Se tak bouřně neproudila,

Kdyby jedna vlna s druhou

Tak ukrutně neválčila! –

Mě ty vlny děsně ouží,

Mě pak srdce po něm touží!

Ach kde dlí jen Vítek můj?

Ztiš se vlno, – tiše pluj!

Ty však valným proudem hučíš,

A mé srdce strachy mučíš. –

Ha co tam se v řece míhá?

Co to padá, co se zdvíhá? –

Koho ztrhla řeka dravá?

Ruka – kadeřavá hlava –

Vítku, hochu můj, kde dlíš?

Což svou děvu neslyšíš?

Běda mně – to on tam pluje –

Dravá vlna se ho chopila.

Již se nad ním převaluje –

Již ho v hrozné tůni stopila! –

„Slyš mne Vítku – půjdu za tebou!“....

Děva plná zoufalosti

V dravou řeku skočila,

Ta ji strhla až tam k tůni,

Kde ji věčně s Vítkem sloučila.

Ovečky se pasou dále,

Pak se domů ubírají,

Vítek ale se svou děvou

V řece mrtví uplývají. –