VÍTĚZI ČI PŘEMOŽENÍ?!

Já posud věřil, že jsme suverénní

a sníval o tom, že jsme vítězi;

já musil věřit lidu na nadšení,

na jeho jásot, chloubu bez mezí!

Já nemoh’ věřit, že to vše jen maska,

již národ šaškem by si nasadil;

neb že to karnevalu pouhá cháska,

jež osladit chce sobě trpkost chvil.

Neb vítěz, protivníkům nabízí se

a žebrák, nastavuje k smíru dlaň,

jak národu by hrozila z nich krise,

až studem před sebou nám hoří skráň.

Ať diktují si: ministerská křesla,

či nejsmělejší autonomie,

parobů čeleď co by sotva snesla,

ó, žalno, vláda pro diskusi je!

Kde Stresemann náš udeřil by pěstí

od vzteku v hanebný ten smluvní stůl

a vymrskal je smíru ratolestí,

však pro čest Otců boji neuhnul!

Tož vítězi či přec jen přemožení,

co věřit? Kdo dá na to odpověď? –

Národe, vrať se října do nadšení:

jak s „orlem“ s jeho rodem zúčtuj teď!