Vítězná jízda.

Ve zlatém povoze jel Mamon v svět,

mocný král bezmezné říše,

plášť samý drahokam – jak pestrý květ,

tvář tvrdou měl v chladné pýše.

Tisíce rabů kol v chomoutech jest,

z vší síly vůz táhnou, tlačí,

šťastni a vděčni za velikou čest,

shlédnout-li na ně Pán ráčí.

Je těžký vůz a je těžký i král –

až mnohý klesne rab bědný.

V prach smáčknou kola jej a jedou dál

i průvod ten nepřehledný.

Daleká cesta a ubývá sil:

v králi se náhle vztek vzpění,

že mu ta čeládka pokazí cíl

a možná nadobro zlení!

Vztýčiv se na voze, uchopil bič,

do hřbetů otrockých tříská –

a zlatý vůz letí zas jako míč;

zrak rabů němě si stýská.

Pojednou bezedné propasti chřtán,

lačně se u cesty šklebí:

svoboda kyne, když spadne tam Pán...

Však temno v otrocké lebi!

Raději padají pod zlatý vůz,

který je jak červy drtí –

ani se netážou, proč tolik hrůz,

proč tolik hanebných smrtí.

Bez jména zapadnou v silniční prach

jak stéblo bezcenné slámy,

marně své vydechnou poslední „ach“ –

a kam šli, nevědí sami...