VÍTĚZSLAVU HÁLKOVI.

SLUNEČNÝ den, – však jako v zimě bývá:

zem bílá, slunce bledé v modru nebe,

půl nebes jasných, půl se v mraku skrývá; –

teď zlatý pruh se zastkví na západě

a večer je; – a valinou se stmívá.

V den taký, Pěvče, navštívil jsem Tebe,

tvůj hrob na opuštěném Vyšehradě.

Hřbitov byl tich a tisy jak by snily,

– s mrtvými spící, – po náhrobků řadě.

Sníh pokryl vše a nikdo po něm nešel

a ten Tvůj hrob tak bílý byl, – tak bílý!

tabulka zaváta i s tím Tvým jmenem;

– však šerý tis tu hlouběj’ snětě věšel,

a jak by sem nevedly lidské stopy? –

Jedny jsou ženské; – žena ruku chopí

přes moře let i hrob tím srdce věnem,

jímž dává vše, a vše na všechny věky.

To věno s ní, jen s ní ta láska mizí.

A druhé byly stopy po dítěti.

Ty dvě se Tobě nikdy neodcizí;

Tvá žena, dítě vždy sem budou spěti,

a její krok vždy bude tu tak měkký –

A moje stopa byla stopou třetí.

A byli jsme tu dlouho spolu sami.

Ty’s klidně dřímal pod tou bílou zemí;

– já ptal se, ptal – Rty Tvoje byly němy.

Proud slunce zplál dálnými vršinami

a já si vzpomenul, jak luhem, plání

na každou českou ves a chatrč svítí,

jak Ty’s je miloval po celé žití,

po celé žití, vroucně, do skonání!

Tak chudé, jarním obalil’s je květem

a vzrušil písní, když je skřivan v dáli

a vlaštovice odletěla s létem

a krvavě to pučí v žitě setém

a pod krovy, jež kdys se jarem smály,

až do těch srdcí sněhy zalétaly – –

Já přišel s písní svou, já chudý k Tobě!

– já o slůvko si přišel ku slavíku;

i ležela ta knížka na Tvém hrobě,

na srdci Tvém! – ten hrob už nebyl němý:

Ty’s tiše dřímal pod tou bílou zemí,

však já jsem Tvého srdce tlukot cítil.

Teď rudý západ do tisu se chytil; –

západem zlatý pruh, – a už se stmívá.

I šel jsem, – dole kolem nuzných domků

té české chudiny, té české nouze

pod královského Vyšehradu zdivem!

Tu tam již v okně světlo zahořívá;

co za ním, – nevím; já jsem viděl pouze,

jak rudne krev v tom každém okna zlomku!

V snech přišel jsem, – jak domů, nevím ani,

jen vím, že v duši píseň bouří, zpívá,

sic ozvěnou jen po slavíku tklivém, –

Tvůj němý ret však dal jí požehnání!