VÍTĚZSTVÍ RADOSTI.

ČAS teskné samoty se ke konci již kloní

a duše v klidu poustevny své usíná.

V ní dávné vzpomínky jak dalné zvonky zvoní,

z nichž každá, plápolajíc, zvolna shasíná.

Jde kolem něho žena,

on znovu žít a toužit začíná.

Je vidinami duše jeho naplněna

a nadšený se jásot z hloubi ozývá.

Teď kráčí ona, dávno jím již vytoužená,

jí fanfár mocný v ústrety zvuk zaznívá.

Jsou díky její slova,

tvář její pelem květů oplývá.

Žár nezkrocený dosud srdce jeho chová

a nitro jeho, bouří rozechvěno, vře,

skví ve zracích se jemu tucha vítězova,

jíž ani minulých dob smutek nezastře

a v kořán otevírá

jí poustevnu, v niž jde v své nádheře.

Ve vášně návalu ji pevně v náruč svírá,

ji dlouho drže ve svém těsném objetí,

do hlubin zraků jejich, radosti pln, zírá.

Teď zná již slavnou žití píseň zapěti.

Pryč, pěje, s odříkáním,

je život, by žit byl, než odletí.

Nechť žije radost života! Pryč s marným lkáním!