Vítězství štváčovo.

I Jan a Václav byli v hustém kouři

a divili se nevídané bouři;

bylť veliký tam hluk a křik a šum,

až báli se, že přijdou o rozum.

Druh za druhem jim „Na zdar“ připíjeli,

až oba dva už víc než dosti měli;

Jan jazykem již nemotorně mlel,

už nedovedl správně říci „chmel“.

Tu vstoupil známý soudruh na sedadlo,

hluk pominul a hlučné slovo padlo:

„Hoj, Nazdar, milí naši soudruzi,

ať žádný dělník se už nenuzí!“

Štváč po šumivém poháru svém sáhnul

a k ústům chtivým udatně ho nahnul;

pak hnala se mu ze rtů hřmotná řeč,

on bušil do všeho jak tupý meč.

Jan s Václavem mu naslouchali pilně,

víc chápali, co hlásal jim už v dílně;

řeč další však je v duši bodala

a dlouho v srdci dobrém hlodala.

Štváč v posměch vydal modlitbu a víru,

tu bylo jim jak uštknutí zlých štírů;

v tom rodičů svých zřeli potupu

a děsili se jeho výstupu.

A přece jeho mocným kouzlem jati,

těm schůzkám nedovedli odolati;

až zamotal je do svých zhoubných pout,

zlých následků a strastí divý proud.

Už pilná práce je tak netěšila

a modlitba též nebyla jim mila;

jen málokdy list do rodiště šel

a ten vždy jenom stručný obsah měl.

I zdravá soudnost denně víc jim chudne,

už neděsí se hrozné cesty bludné;

chrám druhdy milý se jim znechutil,

že pokaždé jim slzy vynutil.

Jen ku pohárům denně spěchávali,

by svědomí své trochu ututlali;

již omámil je kouřem hustý vzduch,

už rouhačů se nestranil jich sluch.

Tak úspora se rychle vytratila,

a denní mzda jim arciť nestačila;

Jan prodat musil i své hodinky –

nač potřebí mu také vzpomínky?

Pan mistr smutně na tu spoustu hleděl,

byl rád, že Jan mu práci vypověděl.

Tím světlo vzešlo bratru Václavu;

jak najde svou a jeho nápravu?