Vítězství.

Napájen písní, písní odchován,

ve píseň touhy, city svoje skládal,

ze svého žití a ze žití všech

z nitě co zlaté svoje zpěvy spřádal.

A pělli radost, však to bylo zřídka,

tu slast to byla srdcí veškerých,

a jestli žaly z jeho lyry zněly,

tu hlásal žaly všechněch bratrů svých.

Čas nadešel, a vřelým políbením

posvěcen matkou bral se do světa,

a kudy jde, tu tajou ledné kůry,

zelená luh se, růže rozkvetá.

Na skále hrad se pyšně k nebi zdvíhá,

ku hradu pěvec hrdě vznáší hled.

Na trůnu výši pyšně král si hoví,

výše však vzlétá písně orlí let.

Kdo zpívá to? a jaká smělá slova!

Či píseň to? – či rouhavý to zpěv? –

Slyš! „Lid je pánem, král je sluhou jeho,

a vůle lidu, boží vůle zjev.“

A, že jsem pánem, nech to zví ten smělec,

ať v nejhlubší jest žalář uvržen,

ať v nejtěžší tam sepjatého pouta

již neuvítá nikdy jasný den.

Hluboko v skále, v tmavé černé noci

na místě lyry třímá pouta svá,

hrdě však pne se dosuď jeho šije,

z okovů chřestu píseň zaznívá.

Tak mocná píseň, že proráží skály

a chvěje hradu mocným základem,

a dál a dál se širou dálí nese

a jarou silou zvučí v celou zem.

Čas hyne časem, píseň věčně žije,

ta píseň stará věčně novou zas

a králi strojí, pěvci stále sžírá

již pouta těžká bez ustání čas.

I přišla bouř a zatřásla se země,

král v spoustách svého hradu pohroben

i s korunou i s trůnem; puklých ze sklepení

však pěvec vyšel živ a svoboden.