Vítězství.

Lidská krev se proudem lila,

Dlouho ji zem Saská pila;

Když pak světa panovník

Karel velký, nechav seče,

Odložit dal tupé meče,

Oddechnul si bojovník.

Přemožen byl ovšem Sasů

Chrabrý vůdce za těch časů

Witekind i s vojskem svým:

Ač se mu zle v boji dělo,

Předce jeho srdce vřelo

Láskou k bohům vlastenským.

Chrámy modl vítěz zbořil,

Předce však se nepokořil

Kristu Pánu všecken lid;

Urputně dlel ve svém bludu,

Pohřížen byl v hrozném trudu,

Že byl bohům zkažen byt.

Tu lid těší vůdce vlídný,

Vezma na se oděv bídný

Stoupí v mělkou lodičku:

A když lehký větřík věje,

Přes Labe se pustit chtěje

Dělí veslem vodičku.

Na druhé však císař straně,

Kázav pilně stříci zbraně,

Jde do chrámu pokojně;

By se svými bojovníky

Za vítězství vzdával díky

Pánu nebes po vojně.

Seznat chtěje cizí mravy,

Vmísí se též v hlučné davy

Witekind, ač nevěří

Ještě těm obřadům svatým;

Podivně však srdcem jatým

Stojí v chrámě u dveří.

Pobožně lid ruce spínal,

Právě smrt si připomínal

Spasitele bolestnou:

Vše pokorně přijímalo,

Anjelský krm požívalo

Tváří velmi počestnou.

A když z chrámu se lid béře,

Otevrou se zcela dvéře,

Napřed kráčí císař Pán:

Dobročinnost vyjevuje,

Nuzným peněz poskytuje,

Že byl s hůry požehnán.

Witekind zde nebyv znalý

Béře také peníz malý,

Aj! – tu dárce ustrne,

Vida, an prst nakřivený

Má ten žebrák přetvářený –

Do očí mu pohledne.

Poznav být se vyzrazeným,

Kníže hlasem poníženým

Vyznal císaři svou lest:

Ač ve válce poražený,

Nábožností přemožený,

Řeknul – teď že teprv jest. –