Vítězství.

Na loži středověký asketa

se svíjí v pokoření,

trn údy jeho nahé oplétá

od noci až v svit denní,

pás ostnů plný svírá zhublé boky,

slz rýhami je zdraná tvář,

tak tráví dlouhé, těžké svoje roky

ten bědný samotář.

Na kožích pardálích, kam růží sta

dlaň lásky rozházela,

kam rozkoš denně pohár uchystá

pro plná, svěží těla,

se svíjí hetera jak luna smavá,

jí zuří v ňadrech divý boj,

zas milence nadarmo očekává...

Jen blud a nepokoj!

V lenošce dědů starý učenec

nad foliantem sklání

ve zápasu o problém shrblou plec,

skráň vráskou zrytou v dlani.

Čas křídel svých šum nad hlavou mu ztlumí

i smrt jde k němu po špičkách,

a pravda víc se halí v závoj dumy

a uniká mu v tmách.

Z těch tří tu každý těžkým zápasem

po vítězství se spíná,

ten s hmotou, láskou ta, ten s věhlasem

se v boji chví jak třtina.

Leč kdyby vítězství chtěl zkoumat cenu,

znát opozděný, marný žal,

hádanku sfingy své by neluštěnu

rád provždy zanechal.

Tak po zápasech krutých atleta,

když věnec olivový

se dotk’ mu skrání, k poctě poeta

když pěl mu paian nový,

byl nejšťastnější, na vrcholu slávy

se octnul teprv druhý den,

když v loži svém jásajícími davy

byl mrtev nalezen.