VÍTKOVICE

Mně divno, že zde všichni jsou tak tiší.

A kdos mi pravil: V divné jsi to říši,

hleď, komínů les pne se do výše

a mračna čoudu pod nebem se válí,

cos v srdci pálí,

chceš hlasno promluvit a hrdlo súženo je,

vše pekla hrůzy tančí před zrakem,

na skráních vyskočily proudy znoje

a představ roje

se kolem ženou divou rychlostí –

co bouře, která v horách sta lvy hřímá,

co mořský orkán, jenž tě děsem jímá,

co všechen strach, jenž vžral se do kostí

všech odsouzenců, které Dante viděl,

Apokalypsy co je šílení

před touto hrůzou, která v říši dračí

po tobě krvavý zor stáčí,

a dravčí zuby na tě vycení.

Les komínů zde pne se do výše,

pod nimi, v hloubkách, lidští krtci ryjí,

kdo pod zem sstoupil, ďáblu upíše

svou duši, štěstí navždy ztratil svoje,

jen proudy znoje

a mozoly mu zbyly ze všeho,

co život sliboval kdys, v dávných dobách,

co bylo kdysi cenného,

vše pochováno; v dračí říše kobách

pro štěstí místa není, pro úsměv.

Zde robotníci vlastní slze pijí

a v žáru železáren v den, noc, svíjí

se houfy vyděděnců, píšťal řev

je k práci honí.

Tak žijí životem těch tažných koní,

co v dolech točí rumpálem.

Tam dole, v hloubkách, lidští krtci ryjí

a z oceláren hlahol kladiv zní,

třesk ponurý se zvolna v mozek vpíjí,

jak jednotvárná hudba pohřební

v tu melodii

řev drábů vpad a strojů ropot tvrdý.

Měls duši, synku? To ji ohluší,

zapomeň, hochu, žes měl jiné cíle,

žes býval jinak nepoddajný, hrdý,

na plachty bílé,

jež k štěstí nést tě měly rudým zorám,

zapomeň, synku; když jdeš k černým horám,

nevzpomeň nikdy na duši...

Chtít lidsky žít zde? Darmo trápit mozek,

– kdo lájí stvořen, lájí zůstane,

– když nemá síly okovy své rozbit,

že ano, Rothšilde a Guttmane!

A my už nechcem nic, je všecko marno,

my čekáme, až padnem na líc a ta

proklatá černá bestie

poslední krůpěj krve vypije.

Chtít lidsky žít zde? V den, noc třeba robit,

a když je život příliš hořkým,

nu, trochou kvitu můžeš upokojit

své srdce, bolest zapíti.

Zde žijem ještě jako za dob starých,

ius primae noctis, jsou-li robky svěčné,

(až na případy kterés výminečné)

si hájí pán. Což nepřetekl kalich?

Kdo zastane se utištěných, malých?

Tož pij a pij, až mozek omámí se

a v mátoh příze

ti třeba zákmit štěstí zasvítí

a zapomeneš, že jsi pouhým robem,

zdát se ti může o všem na světě,

o láskách výstředních, o kvitu bečkách –

jen ne o revoluci třikrát prokleté...

Z černých mračen od Vítkovic

na celý kraj padá dusno.

Širé lány pohubeny,

steré stromy umrtveny.

Zeleň hledáš? Marně hledáš.

Těžké mračno visí nízko.

Zablýskne se? Zahřmí jednou?

Hrom-li třaskne do komínů

nad šachtami hlubokými,

do vysokých žhavých pecí?

Do těch pevných panských sídel,

co nás všecky zotročily?

Dusno u nás. Dusno... Dusno!