VITORAZSKO, VITORAZSKO!

Jako matka dítě k srdci vine

ztracené a nalezené,

laskáme tě, věrnější než jiné,

zdeptáno, jež zapomene.

Ty ne! přes vše boje, přes útlaky

na Máť svou jsi vzpomínalo;

v porobě své veždy toužné zraky

přes hranice upíralo.

Tvůj čas přišel, pouta zazvonila

rozlomena u nohou ti;

zakypěla v tobě rodná síla,

k Matce své se přivinouti.

Také obejmutí na věky je,

věčnost je to přivinutí;

ach, jak se to jinak s Matkou žije,

všecko žene do květů ti!

Jak jsi vzrostlo, dřív jen slabé děcko,

zesílilo k nepoznání;

deset let jen a jsi naše všecko,

je to jako zmrtvýchvstání!

A my na tě vzpomínáme dneska,

s láskou vzpomínáme družně...

kéž ta naše drahá odnož česká

všude zápasí tak mužně!