VÍTR

Hruď šíří se k plnému vydechnutí.

Sláva ti Bože velký na výsostech i v hlubinách.

Ty větře na vlnách, ty velebíš

vod širých volnost, země rozlohu

i rozevřenou bránu nebeskou,

a píseň tvá se rodí vítězná

ve varu výskajících bílých plamenů.

Duj, zahřmi, zavolej a zajásej

do mojí vděčnosti,

do mého pláče,

do prsou širokých,

do očí vidoucích!

Jak oliv pobřežních snět se snítkou

se tancem mění v mlhu stříbrnou

tvým hlaholem,

jak na skalách

tříšť teplých vln v prach prosycený sluncem,

vznes moje srdce rozezpívané,

vmeť v bílý den mou hořkost i můj strach,

můj tajný sen, mé touhy tichou strázeň,

ať slyší zpěv, ať slyší jedenkrát

o nových snivců prvním tušení,

o nových srdcí prvním volání,

o nových reků prvním hrdinství

a o milosti boží nad nimi!

Pak ráda odejdu.

A budu naslouchat tam v daleku,

jak sténáš kolem dusných podkroví,

jak letíš městy lidí skrčených,

jak věješ do ohníčků záludných,

těch třikrát proradných, že hřejících

vše ustrašené a vše zakřiknuté –

však jinak budu tobě rozumět,

ty, jenž se rodíš z bílých plamenů

pod sluncem poledním.