Vítr v listopadu.

Duj si, větře, duj,

bij nám do oken, –

ať si venku zimou strašíš,

z pod krovu nám nezaplašíš

letní, květný sen.

Trhej venku list,

cuchej pozdní květ –

zde, v té naší jizbě malé

bude to kvést neustále,

třeba venku led.

My jsme tady dva,

žena má a já,

děcko naše, to je třetí,

k nám dnes, větře, nedoletí

smutná píseň tvá.

Kvili si a duj

v našich oken mříž,

čím to divěj zaburácí,

přitulíme se jak ptáci

jenom k sobě blíž.

A kdo poslouchá

jako my tě dnes,

smuten-li, v tu jeho bídu

kousek štěstí, trochu klidu

také jemu nes!