Vítr vane...

Hleď na větru ty nepokojné spěchy!

Toť stenání je, pláč a nářek hlasný,

to země matky tajemné jsou vzdechy,

jež vnikly na den jasný.

Ty hvězdy v noci sklánějí se s výše

a ovanuty steskem dál se nesou,

mně zdá se, pak že na obloze tiše

se jako slzy třesou.

A moře duní, kypí ve svém hněvu,

toť obr, jenž byl ze sna vzrušen náhle,

a vzdechy větru v jeho děsném řevu –

toť houslí zvuky táhlé.

Jen mrtví dřímou tiše ve mohyle,

ti nepohnou se v slastném ticha taji,

a vítr, hvězdy, moře sladce, mile

se na ně usmívají.