VÍTR.

Neviditelný ve dnu velmi slunném

burácí vichr slojemi ostrojasu

i stíny příliš černými.

Píská v trhlinách, divě se účelu jejich,

všechna kamna spojí v hrobové varhany;

ale bílé mraky si ho nevšímají,

hluše plíhnou se napříč.

Vyjdu, podoba učiněná z větru prázdného,

v ní vědomí smrští se na tyčinku černou,

ta jednostranně, úsilně bude moci myslit

jen na nejhlubší kořínky bytosti,

je vyrvávat jak trávu ohlušenou

při hukotu zapomínavém.

Tak uvidím kývání topolů v tomto kraji,

ale totéž kývání hájů v pláních,

cypřišů v kampaních, na širé pevnině.