VÍTR.

Vítr nocí štká a skučí,

jako šelma poraněná

úpí, nyje, vyje, hlučí.

Z hloubi jako lesy hučí,

jako na řetěze fena

vítr nocí štká a skučí.

Jako býk na jatkách bučí,

jako mroucí dítě sténá,

úpí, nyje, vyje, hlučí.

Jako zoufalec, jejž mučí

tisíc bolů beze jména,

vítr nocí štká a skučí.

Léhá v dvéře, chodbou kňučí,

v okna tluče uzavřená,

úpí, nyje, vyje, hlučí.

Komíny se vine, bzučí

v krby útokem se žena,

vítr nocí štká a skučí.

Trhá štíty jízdou ručí,

mraků houšť jím roztřepena,

v nich on nyje, vyje, hlučí.

O své illuse kdo chudší,

ptá se, jaká žití cena?

Vítr nocí štká a skučí.

Tisíc příšerných snů pučí

v lbi, jež divě rozžhavena,

co tak nyje, vyje, hlučí.

Těžko zapomnít se učí...

Sláva, láska, dým a pěna!

Vítr nocí štká a skučí.

Padl bych mu do náručí

jak list, jako vlny pěna,

když tak nyje, vyje, hlučí.

V honbě hřmí to stále prudší,

kosmu duše uvězněna

v prostor snad to štká a skučí,

úpí, nyje, vyje, hlučí!