Vítr.

Zadrž, muži, kam to spěcháš?

Dětí dav za tebou kvílí! –

Marně – on se neohlíží,

dále jenom, dále pílí.

Ach, ten pláč ho nezadrží!

Vždyť to věčná hudba jeho:

on ji slyší, když se z rána

z lože zdvíhá chudobného;

on ji slyší, když se večer

z práce těžké domů béře:

pláč ho k chýži doprovází,

pláč mu otevírá dvéře...

On nemůže pláč ten utišiti,

nic nemá, by hlad jich ukojil,

a jen věčně nuzné toto živobytí

posléz tak si velmi zošklivil,

že si smrt jen neustále přál;

ba, teď spěchá v chvatu divokém,

by ten život bídný sám si vzal. – –

Než co ho to staví v divém chvatu?

Kam to okem kalným zalétá?

Ach, on ještě vzpomenul si na tu,

jež co hvězda krásně rozžetá

poutí pozemskou ho vedla.

Již jí není – hvězda zhasla.

Tvář jí dobrotivá zbledla

a to oko, v němž se třásla

často slza vroucí lásky,

na věky se uzavřelo.

Všechno toto dávno svadlo,

v chladném hrobě zpráchnivělo.

Ó, jak často on tam chodil

a na hrobě vroucí čelo

v rose kvítků vonných brodil.

Též i dítky tamo vodil,

s nimi za máť se modlíval,

matčiny jim písně zpíval.

A když nejmladší se dítko –

pacholíček s okem modrým,

tak nevinným, ach, tak bodrým –

tam se modlilo, tu kvítko

vykvětlé z drahého hrobu

zříti mněl a v drahém dítku

matky objímal podobu. –

On se vrací k dítkám nazpět

a nejmladší k srdci vine

ještě jednou, naposledy.

Z oka slza jemu plyne,

slza slasti, však i hoře,

v děcka očko zrak svůj noře

nade tvář se jeho shýbá,

tisíckráte v ní je líbá,

loučí se s ním i s druhými – –

Pryč jde kroky zrychlenými. – –