VÍTR

Jak mne děsí ten vítr,

jenž lomcuje mými okny

a do kraje posměšnou písničku píská.

Z širého světa vzpomínky přivál

do duše, které se stýská,

a teskný a posměšný doprovod hude.

Jsem vítr,

osud a kat

příhod a činů.

Marně se přede mnou skrýváš

do myšlenek stínu,

všude tě stihne můj chvat.

Zas jeden rok

a zas příhod řada

v minulost zašla.

Cestu si našla

do duše tíseň?

To moje píseň

na skalin bok

ozvěnou padá

ostrá a krutá.

Ošlehá domky,

nad stráně vznese

větviček zlomky

urvané v lese,

tam, kde jsi v poklidu sníval.

Všemu se vysměje,

rozfouká všechno,

co rád jsi míval,

běsů mých příval.

Již mne neděsí vítr.

Poslouchám – rozumím...

Marná tvá zloba!

Zas přijde doba,

kdy nářek tvůj divoký utlumím.

To moje píseň zazní

touhy a naděje plna,

na skály života dopadat bude

jak moře pěnitá vlna –

a tam, kde výsměchu tvého

skřeky jen zněly,

tÓn hrdý a smělý

se vznese

a vítězství nad tebou dobude.

A jediná větévka nebude

urvána tebou

v mém lese,

kde dál budu v poklidu snívat.