Vítr.

Kdyby v co měl se změnit můj duch,

po mém až prachu nebude sled,

chtěl bych být větrem, přelétnout luh,

přelétnout hory, přelétnout svět.

Zdravý a bystrý letěl bych v dál,

k letu bych někde v skulinu hvízd’,

staré bych listí se stromů svál,

netknul se ptačích samotných hnizd.

Rozkoši divá vzmachu a sil,

potulek dlouhých, neznámých cest,

závratné výše, v které bych žil,

rozkoši letem zemí se nést!

Z jara bych vroucně od jihu dých’

v severní mlhy, mrazy a stín,

Bože, co tepla se křídel svých

zemi své chtěl bych složiti v klín!

Za léta spěl bych přes širou pláň,

kde by se vlnil zrající klas,

rodné bych zemi ovíval skráň,

nežli by úpal schladl a zhas’.

A kde bych dívku domácích krás

pod stromem spící za květu shléd’,

v koruně hrál bych, haluzí třás’,

až by ji pokryl napadlý květ.

Potom bych letěl, zvedal se, kles,

s rozmary mládí, překážce rád,

chtěl bych na starý borový les,

obrovskou harfu, bouřný zpěv hrát!