VÍTR

Slyš, jak ten vítr venku úpí, kvílí!

Jak chechtá se to, vyje to a stená!

Hned jak když šelma řve to poraněná,

a zas to pláče, jak když člověk šílí!

Blíž dědek sivý used ke své peci,

a zakřesav si, přetřel témě lysé:

„Já slýchal vždy, když někdo oběsí se,

že bývá tak – kdož ví, jsou divné věci...“

U lampy žena ustaraná šije

a myslí – slzu vytrou ruce ztvrdlé:

Jak hvízdalo to v hrudi mu i v hrdle!

ten strašný zvuk! oh, jak se v duši vryje!

Dvě děti tisknou do kouta se vzadu,

a co se maně ručka s ručkou spíná,

si šeptají: „Oh, to je Meluzina,

jež lítá venku lačna v nočním chladu!“

Od knihy odtrh zrak hoch bledé pleti,

svým žhoucím okem hledí do daleka

a zří: Vlast, v cárech řízu, krajem těká

a pláče: „Kde jste, urvané mi děti!?“