VÍTR

Neslyšíš, jak vítr v listí kvílí:

jen chvíli,

jen chvíli spočinout a nemuseti dout!

Kdo zastaví mé bědné pouti proud?

můj hadí hvizd

zní v šepot mdlý usínajících ptáků.

Pst! syčí suchý, padající list.

Zadržte, větve, mou bičovanou hruď.

A vzbuď

v nich touhu míz, ty země, ať kolem šíje mojí

se jako ruce milujících spojí.

Já musím rvát, co vadne i co v květu.

A hnát

své vlastní srdce, květ, jenž v bouři zvad’.

Teď však chci spát a spát jak pták,

jenž usnul v letu.