Vítr.

Ten vítr hučí venku

a běsně burácí –

v něm duše jako stéblo

se zmítá, potácí. –

Zda novou spoustu vnese? –

zda obzor očistí? –

zda požehnání vduje? –

zda kletbou zasvistí?

Tou bědnou zemí českou

zlá skučí vichřice –

zalétá v každou chatku

divoká vánice. – –

Až retem jejím v humně

se pleva oddělí, –

dejž Bůh, když jenom přehouš

zrn zlatých zbude-li.