Viz, jabloně kvetou...

Viz, jabloně kvetou, viz, olivy zrají,

co lásky se v drnu a ve vlně tají

a ve hvězdách, vzduchu a na listech, v slovech

i v tisu a v cypřiších, zamlklých rovech

i v rose, jež náhodou do poupat padne,

a ty nedáš růže mi žádné?...

Ty zamyšlen stojíš a hluboce cítíš,

jak ve snu se v neznámé krajiny řítíš,

je ruka tvá milá, tvé rty jsou zas chladné,

ach, ty nedáš růže mi žádné.

Tvá pouť už je jiná, tvé vidiny hoří

a moje se štěstí jak paláce boří,

ty řekl jsi mnoho a dal jsi mi mnoho,

a slíbil jsi mnoho a blesk zůstal z toho,

blesk tichých slz, vůně a památka květů

a polibky nesmírné tvých a mých retů, –

a teď – tmí se, stmívá, teď obzor náš chladne:

ach, ty nedáš růže mi žádné.