Vížka.

Tu vížku tam, tu štihlou, křížonosnou,

jak často jsem ji v obraznost vídal,

jak často mne v ty chvíle osívala,

kdy s hafanem jsem na zahradě hlídal

za nocí letních v boudě slaměné –

Když se té vížky strany ruměné

hynoucím světlem loučívaly,

tu se mé oči malé, nevinné

v tajemnou touhu nořívaly,

tu křížek matkou ověšený

rukou jsem tiskl zbožně sepiatou

a modlíval se potěšený

na vížku hledě černou, hranatou;

do temna kolem hroužila se ves

a v spánku vinut ležel u mne pes,

já posud zřel na vížku hranatou,

až z boků jejích šarlat klesl

a noci plášť se na ni snesl

s hvězdného nebes temene...

O, vy sny dětské, ztracené!