Vjezd do královské Prahy v sobotu dne 13. ledna 1900.

Od Božího rána v šedé mraky

halila se naše krásná Praha;

teskně zdvíhají se chodců zraky,

na ulici jíti mnohý váhá;

tvář i ústa všem kryl teplý pás,

by jim neublížil ostrý mráz.

Přítele-li přítel cestou shlédl,

pokrytou mu hlavou spěšně kynul,

jenom mžikem oči k němu zvedl,

na hladké jej dlažbě rychle minul;

opatrně na svou cestu zřel,

nevesele za svou prací šel.

Mimořádný trud se jevil všude

opatrným krokem, bystrým hledem;

chladný vítr fouká v tváře rudé,

jako by je celovat chtěl ledem;

kteraká jest trudů příčina?

Hle, tu zvolna svítat počíná!

Potkaly se spřátelené ženy,

ihned zastavily spěšné kroky;

proti mrazu byly utuženy,

tulily se k sobě svými boky;

neviděly se již delší čas,

dnes je chůze ranní svedla zas.

‚Roztomilá LUDKO, co se stalo?

Proč se nábožná Tvá duše rmoutí?

Snad se Ti cos bolestného zdálo?

Mluv, a nedej leknutím mně schnouti!

Věz, že mně též bude k prospěchu,

dám-li srdci Tvému útěchu!‘

LUDKA majíc slzu ztuhlou mrazem,

ihned chutě mluviti se jala,

kde se tesknota v ní vzala rázem,

proč se dnešního dne smutnou stala:

„Dlouho, jako smutní sirotci,

žalně truchlili jsme po Otci.“

„Arcibiskup SCHÖNBORN z nenadání

od nás odvolán byl s toho světa;

zemřelť ve svém svatém povolání,

po radosti naší bylo veta;

dneska opět z Boží úrady

má se dostati nám náhrady.“

„Přijde nový církevní náš Kníže,

národem jde o NĚM zvučná chvála;

každým mžikem přijíždí k nám blíže,

v duších věrných roste touha stálá.

Dala nám JEJ družná MORAVA,

nové blaho všem již nastává.“

„A hle, v mlhu obloha se halí,

jako bych v ní zřela smělé draky,

zda nám zbožnou radost nezakalí,

bolnou slzou nezatemní zraky?

Jako hodné děti se NAŇ těšíme,

Otce svého vidět musíme!“

„ANEŽKO, má bázeň hruď mi svírá,

podivný zjev klid mé duše ruší;

viz, tam na západě tma je čirá,

hlava má cos nemilého tuší;

nebude-li nám ten slavný den

nepřítelem zlochem pokažen?“

„Ty jsi moudrá, přítelkyně drahá,

projev mně dnes opět věrnou přízeň;

zajásá dnes naše zlatá Praha?

Mine-li nás šťastně každá trýzeň?

Vím, že výmluvný Tvůj jemný ret

srdci mému hojivý dá med!“

‚LUDKO, víš, že zdroj mé k Tobě lásky

Tebe vezdy v živém proudu chová;

doufám, že Ti bezdůvodné vrásky

setrou s čela upřímná má slova!

Pozorně ta skromná slova slyš,

nepokoj svůj v duši zbožné ztiš!‘

‚Od západu na východ své zraky

na maličkou chvíli obrať se mnou;

nevidíš tam mlhavé ty draky,

na oblohu hledíš méně temnou;

ba, již sporý mdlého slunka svit

oživí Ti v duši milý klid. ‘

‚Viz těch spících stromů toho sadu

a kře jinovatkou ověšené,

jak jim slabý paprysk strojí vnadu

a je v kráse jeví utěšené!

Z nitra musí bázeň vymizet,

vyjasnit se musí trudný hled.‘

‚Věže, domy, paláce a chrámy

pestrými se ozdobami strojí;

celé město raduje se s námi,

všechno zapuzuje bázeň Tvoji;

slunko z mrákoty se vybaví,

KNÍŽETE vjezd s námi oslaví.‘

‚Sejdeme se, vezmem’ s sebou dítky,

by si vtiskly slávy obraz v duši,

obraz vzácný, za života řídký

jenž nás vede s OTCEM v styky užší;

světce Mikuláše krásný chrám

budiž místem na shledanou nám!‘

Veta bylo po útrapné muce,

ANEŽKA z ní vyléčila LUDKU;

zbožné ženy tiskly sobě ruce:

„na shledanou u kostelních schůdků!“

Rozešly se směrem opáčným

domů k milým povinnostem svým.

Mráz štíplavý zmírnila polední doba;

mrak ztenčený rozsíval sněhové květy,

jež nelekly příchozích toužebné čety;

všem líbí se všestranná půvabná zdoba.

Tam s Petřína slunéčko rudé se směje

a červené lesky své na Prahu leje.

S těch věží všech prapory malebně vlají,

druh ke druhu něžně a vlídně se kloní

a tichounce s barev svých radost svou roní,

ba s větérky důvěrné hovory mají;

hned k zemi, hned k obloze sličně se vinou,

všem člověkům na cestu do nebe kynou.

Již v ulicích určených za den plyn svítí,

a na písku sypaném lidu dav vzrůstá,

až tu a tam nátlakem křiví se ústa,

a nemožno bez tíže ku předu jíti;

i zavznívá odevšad slavnostní hukot,

až skoro jest slyšeti ve hrudích tlukot.

Tu na věžích odbila hodina druhá;

hned hmoždíře s ostrova otřásly vzduchem,

všech kostelů zvony se hýbaly ruchem,

čím v zástupech zvětšena úloha tuhá,

v níž mnohý se v tísni té bolesti svíjel,

když voláno: „Čekaný Kníže náš přijel!“

Když vystoupil v nádraží s průvodci Svými,

Jej uctivě vítá sbor důstojných kněží 1);

aj, řečníka líbá a krok JEHO svěží

jde v zdobenou čekárnu hovoře s nimi;

dav přítomných se všech stran zvědavé oči

jen v JEHO tvář laskavou radostně točí.

Kruh konšelů Pražských a Primátor 2) vítá

JEJ slavnostně ráznou a jadrnou řečí,

sbor měšťanů jemu hlav pokynem svědčí,

zač KNÍŽE mu dík svůj a pravici skýtá;

všem přítomným laskavě děkovat ráčí,

a z nádraží k povozu skvostnému kráčí.

Dav set a set sotva byl KNÍŽETE shlédl,

hned úctu MU hlučnou a pokornou vzdává,

rtů tisíce volají nadšeně: „SLÁVA!“,

když žehnal a blaženě do vozu vsedl;

šest veselých vraníků před vozem stojí,

by konali vzácnou tu povinnost svoji.

Hle, stateční měšťanů kavalleristé

se před vozem VELKNĚZE na pochod dali,

z nich jiní pak ve svůj střed krásný vůz vzali,

tak zástupy měly své chodníky jisté;

lid nadšeně jásaje v cestu se nehnal,

když VELEKNĚZ v pravo a v levo mu žehnal.

Jen na jednom místě, když hlahol trub hlásá,

že jízda a pěchota k chodcům se blíží,

lid ustrašen stranou se valí a plíží,

kde kyne mu v útulku žádoucí spása,

buď na chodník plný neb do domu tíhnul,

by rychle se možnému úrazu vyhnul.

Věc na pohled vážná se odbyla lekem:

kůň švadrony málo kdy chová se vzdorně,

i v pochodě tomto šel každý z nich vzorně,

vždyť navykli pořádku cvikem a věkem.

Sta členů všech spolků jsou beze vší vady,

nic neruší pevné a krásné jich řady.

Již slavností průvod stál na Menším Městě,

kde jméno své chrámu dal MIKULÁŠ světec,

v němž umělci zvěčnili dláto a štětec,

tam na dobu nevelkou konec dán cestě.

Tam vojenskou poctou byl uvítán KNÍŽE,

JENŽ žehnaje lidu, šel k oltáři blíže.

Chrám veliký přeplněn nábožným lidem;

v tom velebném, prostorném, posvátném stánu

se VELKNĚZ pokořil věčnému Pánu;

jen na NĚM lid spočinul uctivým videm;

všem přítomným bylo tam nebesky blaze,

když VELPASTÝŘ slavnostně žehnal SVÉ PRAZE.

I vyšel pak z chrámu SVÝM lehounkým krokem,

slast nadzemská jevila JEMU se v tváři,

tvář spanilou viděly zástupy v záři,

když po nich se rozhlížel laskavým okem.

Jsa hluboce pohnut jel k Pražskému Hradu,

lid blažený spěchal s NÍM napřed i v zadu.

Tam na noc byl uhostěn v děkanském domě 3),

by nazejtří nastolen ve Velechrámě,

již k žehnání národu pozdvihnul rámě.

Lid volal: „Jak apoštol chová se skromně!

Bůh dlouho JEJ zachovej Církvi i vlasti,

my štváči se žádnými nedáme másti!“