Vl.

Půlnoc odbila již; v tichém oddychání

dříme celá Praha, nežli svitne den.

Celá Praha dříme, jen ne čeští páni,

jejich jenom hlavy nenachýlil sen –

tíha myšlenek jen ke hrudím je sklání,

duch bdí, v minulost a v příští ponořen.

Bdí pán sivobradý, Bratří sloup i chlouba,

velkým zrakem v sebe zří – pán z Budova,

Šlik s ním pod týmž stropem přemýšlí a hloubá,

Krištof Harant z Polžic hledí bez slova –

posledními druhy jsou si, nežli zhouba

smete hlavy jejich, rána katova.

Posledními druhy, jenom z Konecchlumu

vladyka a z Bílé Bedřich s nimi bdí,

ponořeni v stejnou předesmrtnou dumu.

Páni, rytíři teď v stejném pořadí,

sláva všech je stejně v zříceninách, v rumu,

slunce všech se stejně na západě rdí...

„Proč se to vše stalo?“ – Budovcovi tane

na mysli, jak od té doby tisíckrát,

co zřel české pluky v zkáze, rozmetané,

králův útěk z Prahy, císařských sem vpád...

„Pro jaké to velké naše viny, Pane,

dopustils náš konec, dopustils náš pád?

Právě když jsme byli ve sny vkolébáni

o království božím, které rozkvete

v České zemi naší jako z jara v stráni

štěpy rozkvétají, růže z poupěte,

Rudolfův když slavný majestát nás chrání

proti nenávisti, zlobě prokleté!

Domnívali jsme se volnost duší míti –

zatím na ně pletli tuhé provazy;

podle srdcí svých jsme Boha chtěli ctíti –

zatím chystali se, že nás porazí;

jásali jsme, že nám slunce boží svítí –

zatím hrůza z náhlé tmy nás obchází.

Dobré zrní vzešlo k srdce potěšení,

ale v poli vzrostlo plno koukole –

marna byla naše práce každodenní,

na konec byl žalný pohled na pole:

koukol rozmohl se, vzbujel nad osení,

žalostno nám bylo v českém pádole.

Šlapáni jsme byli s majestátem v rukou

pro víru svých otců, svatý pro kalich,

Páně krev jsme pili s bolestí a mukou,

na chrámy nám sahal nepřátelů pych –

až jsme pro polnici sáhli jasnozvukou,

svolali své voje od polí a lích.

A snad to byl hřích náš přede tváří boží,

snad měl pravdu přec kněz Matouš Ulický,

když děl, církev že má trní snášet, hloží,

slzy že jsou její zbraní pro vždycky,

že nesluší pro ni sahat k meči, noži,

pro ni krev prolévat v boji nelidsky.

A my pro církev jen, pro pravdu jen Páně

chopili se meče, to ví milý Bůh...“

– „Ano,“ rozlehlo se... Budovec zdvih skráně –

což ret hlasem zjevil, o čem dumal duch?

Zdá se, ret že mluvil, co tisk hlavu v dlaně –

Šlik teď odpovídal, v smrti jeho druh:

„Jak jsem řekl soudcům na otázky kleté,

jejich týrání a všetečnosti syt:

Kusů na tisíc mé tělo roztrhněte,

prohledejte srdce, každé žilky nit,

vše, co v lebce skryto – nic víc nenajdete,

než co v Obraně nám kázal napsat cit.

Milost ku svobodě, k pravdě boží láska –

jak jsme vyznali vše v Apologii –

meč nám vtiskla v dlaně. Snad to byla sázka

příliš odvážlivá... Bůh, jenž promíjí,

ale také tresce, Soudce náš i Láska

dal, nám byste patou šlápli na šíji.

Nuže, nechť se jeho svatá vůle děje!...“

– „Též já opakuji: Tuť jsem, Bože můj,“

z Budova pán zvolal, hlas jeho se chvěje,

„nalož se mnou, jak chceš, služebník jsem tvůj;

syt jsem dnů, sníh ukryl hlavu pod závěje,

ať ji vezme kat – jen v smrti při mně stůj!

Vezmi ducha mého ode mne, Ó Pane,

ať mé oči nezří všech těch věcí zlých,

které hrozí mojí vlasti milované

vzejít z osudů, nám nyní nastalých,

zhouby požáru ať nevidím, jenž vzplane

naši pro víru – a snad i pro náš hřích!

Protiví se Bohu střela, meč a píka –

proto také mečem potříti nás dal...“

– „Jistě pravdu pravíš – přec však cos mi říká,

všecko ten že prohrál, kdo se rychle vzdal:

bratří, neznali jsme svého protivníka,

sic by mu byl nikdo Prahy nevydal.

Kam jsme oči dali, že jsme neviděli

zraků nepřátelských, plných žádosti,

aby potřít mohli Husův tábor celý,

aby zničit mohli na krev, do kosti,

co třímalo v ruce kalich zlatoskvělý!

Jak jsme od nich mohli doufat milosti!“

Zatoužil tak Harant, vstal a prudce chodil

po komnatě na dél, po komnatě v šíř.

– „A teď nezbývá, než přijmout smrti podíl,

než, co vítěz žádá, splatit na halíř,“

zalkal Konecchlumský. „K čemu jsem se zrodil!“

– „K smrti,“ Budovec dí, „k smrti, s tím se smiř.

Ale k smrti dobré. Ať jsme pochybili –

umírati budem boží za zákon.

Bůh zří v ledví naše, co jsme v srdcích skryli,

zjevno jest mu, vidí, žeť nám cílem On,

že jsme hledali ho: On nám dodá síly,

aby, jak byl život, čestný byl náš skon.

Co Bůh o nás soudí, nemůžeme znáti,

mnohé, mnohé hříchy na nás našel snad –

neváhejme v oběť za ně život dáti,

v statečnosti staňme u věčnosti vrat,

hleďme, ať nás bázeň smrti neuchvátí:

žíti nemůžeme, nutno umírat.

Ať se neradují naši nepřátelé,

že zničili ducha svými řetězy:

dobrou při jsme vedli, můžem jíti směle

za tajemné toho žití pomezí!

Hleďte, jaký mír se na našem stkví čele:

vy jste mečem, my však duchem vítězi!“