Vlá básis, základ, sloup se snadno vztýčí...

Vlá básis, základ, sloup se snadno vztýčí,

hrou, mníš. Však nauky pych čká rmutu křest

vždy nové, Psyché strasť čím v vrásek zvěst.

Vším příští, sen jen buňka trpasličí.

Než z símě zrna žeň, klas k aethru vzklíčí,

jak děcko u ulity, v škeble s hvězd

hru a šprým, stihne tě čas; zájem v chtíči

dál caprice čím, perla leč kde v čest.

Lac její, šperk, bob v prach jsi blíž vmet’ v chvíli,

plášť po větru jsi pustil pošetilý

bouře provocace... leč s vší co pílí?

Sstárneš; kmet zří věc, zájem cizí formy má.

Čemu dny, skráň obětoval’s, normy

i žítí, ořem Haemu za cicadu bylo?

Žil’s opuštěn... Dskou v tomb tvé bylo dílo!