VLÁDA TMY.

Děs mrazivý nás pálil na duších,

když krutá tragedie „Vláda tmy“

kru srdcí nejtvrdších a nejhlubších

i se surových vášní závraťmi

svým dějem odhalila oči vidu

a zjevila: tak vládne temno v ruském lidu...

Tak líčen bědný mužík za stara,

když ještě v celé Rusi ohromné

zněl mocně hlahol: „Život za cara!“

Však v hrdě světlé době přítomné

ne rodina, jak v truchlohře, jen jedna,

však velká „svatá“ Rus – jak zvrácena, jak bědna!

Teď zní to: Život za chtíč Furií,

těch nejprv carskou krví opilých,

těch, jež krev milionů vypijí,

než spadnou se svých stolců prohnilých.

Ó, jaké vraždy, padoušstva a hnusy

v tom dnešním divadle, v té tragedii Rusi!

Sám Ivan Hrozný, tak jak vladařil,

jak proslul ukrutenstvím zločinným;

dnes kdyby mezi ďábly Ruska žil,

jen šprýmařem by zdál se nevinným!

Tak Satan nesmál se, jak teď se šklebí;

tak nikdy nekřičely kletby marně k nebi...

Zběř vrahů věstí světu spásy báj,

jež, upředena ze bludic a z tmy,

chce násilím děj lidstva ve svůj ráj

hnát přes mrtvoly, bahnem, propastmi,

však vůdcům těm se kolo dějin smeklo,

a výprava se řítí přímo v poušť a v peklo. –

I navrací se paměť k „Vládě tmy“ –

v to sprostných provinění divadlo;

tam hřích se chvěl nad svými obětmi,

tam svědomí přec v duších nezchřadlo,

neb vrah, jejž v nitře žrala výtka hrozná,

štván mukou, rozhodl se, že svou vinu dozná.

On zpupnou hlavu sklonil, on se kál

a činem očistným svůj zmírnil pád.

Dnes – – vláda tmy jen běsní dál a dál

a žádný velekat se nechce kát,

jen samozvaná hrůzovláda zuří,

a zvůle s tyranií, sobství s pychem duří.

Tmy vládci dosud do své arény

štvou davy zoufalců a rebelů.

Ti v kořist pro hladové hyény

jdou na smrt bez soudcův a ortelů.

V tmy vládcích hnutí kajícná jsou něma –

a tragedie ruská ještě konce nemá...

Kol tma je příšerná. Kdy přelije

se hrůz těch ničivých již přemíra?

Sleť k hynoucím, ó dobrý genie,

děs odplaš jak zlý sen, zdrť upíra,

jenž ssaje žití dech a sílu dusí!

Ó prostři světlou peruť nad nešťastnou Rusí!