VLADAŘ SOBĚ.

Když duch tvůj přestal býti flagellantem vzbouřeným,

by za lidské se mrskal hříchy, zrady, bolesti,

rod promethejských kleteb doburácel kdes

za světem, novou vůlí světla stvořeným

a vzdaloval se, mizel, ztichal, v hloubku kles’,

by pohřbil tíhu, sám a sám již nes’...

Když duch již přestal býti flagellantem vzbouřeným,

ran jeho krví ulic chodník nemokval

a lidstvo ke mstám neprobouzel v noc ni v den,

na zhublé herce zmar s ním nepoklusával,

meč jeho netrestal a byl-li napřažen,

jak zkameněl by v ráz, hned spal, hned spal, hned spal...

Svět hmoty bolestný se ztratil ti jak stín,

i jeho propastí i věží, hrobů hlas,

s ním celá minulost propadla do hlubin

a smysl dávné existence jeho shas’.

Sám octnul jsi se, v poli prostý pracovník...

Dne krásu pochopil a cítil příčinnost,

jíž zaklíněn jsi mezi boha, obětník

a mezi tvorstvo, s kterým stotožnil se, srost,

hodiny žatvou naplnil, když uzrál klas

a ještě čas mu zbýval na píseň i dík...

Teď duch tvůj v tichu hojivém se blíží k věčnosti,

života rafij kruh jak opáčí si tisíckrát.

K svým žním a k svojí vroucí plnosti

přihlíží, kvést co má, co vadnout, zrát...

A jako rybář v tichu oceánu sám a sám

lov čeká radostný, svým lupicím a makrelám

se oddává, síť plnou zdvihá tišinou

a celou myslí svou

den ze dne odkázán svou prací na kořist,

svým dneškem je i zítřkem svojím jist...

Radostný rybář světů imaginárních,

sám v moři snů kvetoucích růžovými oblaky,

za ranních úsvitů, kdy zvony jitřními

vyzvání vítr, v blízkosti by náhle ztich’,

i vzduch i hlubiny naplniv zázraky,

ty pluješ, vrháš síť a necháš míjet kol

koráby černých pirátů, zkad uvězněn zří bol

střílnami prázdnými, pak z hrozných jejich brázd

svou loď ty vymaníš, síť novou počneš klást

sám mezi bratry, na hládi kdy ustal vír

do šíra, do šíra,

v jih, v sever, východ, západ když se prostírá

hvězd nekonečný mír,

loď plníš zvolna k večeru, když jinak zas

zakvítá moře, vany, stíny, z břehů hlas,

majáků první světlo blížících se měst, –

pak zkřížíš veslem tisíc různých cest,

a vracíš se a v trávu uléháš...

A na snu krásného ty mysle lov,

na vše, co hoří, kvete, tmí se, vynořuje

se před zrakem ti k žití, beze slov

položíš hlavu v ruce žilnaté

spit krásným zázrakem, jenž život sluje,

ne apoštol, však člověk sobě již, –

svým spánkem spravedlivým usneš, tíž a tíž...

Ba bude lhostejno tvé touze rozpiaté,

zda zástup kořistí svou nasytíš...