Vládce smutných.

V pohoří tmavém sedí nad divokou strží

ponurý vládce chorých a prokletých duší;

na jeho hlavě se černá koruna leskne

a v ruce třímá žezlo spletených zmijí.

A vždy sem přijdou duše, jež chtějí se kořit

s devótní tváří, jež hodna vyžilých starců.

Jak hnusní jsou ti starcové s plačícím srdcem,

ač v jejich očích chvílemi zaplane vzpoura.

Jen seď, ty králi, blaženě na svojim trůně,

tvé voje hynou, věsíš svou šedivou hlavu?

Nepůjdu k tobě, neskloním do prachu čela.

Jdu sám a pyšný. Chci být sám králem a pánem,

nestojím o tvé legie, bolesti svadlé!

Jen seď. Já vejdu samoten do zahrad lásky!