VLADIMÍR. (I.)

Naposledy, Praho, matičko má zlatá,

smutný syn tvou krásou pokochat se chvátá.

S Bohem, Svatovítský hrdý velechráme,

Vltavěnko šumná, hrade opuštěný

s Bohem, náměstí ty staré, truchle známé,

na němž s lešení kdys na radnice stěny

stříkala krev česká drahocenná, vřelá!

S Bohem, němý svědku, svatý Týne šedý,

přes tvoje co hlavy mnohá bouře spěla. – – „

Vladimír teď umlk’, ještě naposledy

po zdech zčernalých zrak zakalený točí, –

za nedlouho město zmizelo mu s očí.

Vladimír se octl v železničním voze;

chvíli okénkem se díval do krajiny,

zrakem stíhal mráčky, jež se po obloze

honily a pole kryly svými stíny.

Pak se oddal snění s přivřenými víčky,

myslí jeho táhly upomínek řady. – – – –

Smutný byl to den, kdy jako hošík mladý

poprvé se s pláčem loučil od matičky.

Což se pečlivá ta drahá ruka chvěla,

když se naposledy dotkla jeho čela,

na cestu by křížek udělala jemu!

Dosud vidí, jak se otci stařičkému

slza v řasách třásla, jak ji marně skrýval,

nadarmo jak chladným hrdinou se tvářil:

rozloučení smutný okamžik vše zmařil,

po vrásčitých tvářích slz se valil příval.

Vzpomíná, jak Kovář, vozka ramenatý,

pod velikou plachtou sedadlo mu spravil,

po celou jak cestu těšil jej a bavil

o vojně, jež mezi třemi potentáty

zuřila a v níž on – Kovář – mnoho zažil;

vzpomíná, jak ve vsi každé před hospodou

zastavil a jazyk, hrdlo spráhlé svlažil, –

nemohlť se Kovář nijak smířit s vodou.

Dlouho jeli. Posléz po klopotné cestě

u cíle se octli, v starém, tichém městě,

latinské v němž otců piaristů školy

Hostinec je vlídný uvítal. Tam v stáje

Kovář koně dal a sám též žízeň maje

vešel do síně, kde za dlouhými stoly

plno povozníků; všichni jej tu znali,

přátelsky mu všichni ruku podávali,

nejeden též s rukou podal plecháč piva

a pak dále vedla rozprava se živá:

do nebe ten chválí starou svoji ryzku,

onen lepších nezná nad své hnědky statné,

jiný na silnice stěžuje si špatné,

líčí, kterak kolo uvázlo mu v písku

a jak v širém poli hroznou přečkal bouři,

div že nepodlehl živlu vzteklých zlobě.

Nelíbilo se tu Vladimíru v kouři,

proto před hospodu vyšel v krátké době.

Po náměstí dlouhém těká oko teskné:

podloubí se temná v řadě táhnou dvojí,

asi uprostřed věž starobylá stojí,

na ní ciferník se v slunci zlatem leskne.

Potom Vladimírův zrak se nese výše:

na kopec, kde zámek, staré šlechty sídlo,

k nebi témě zvedá v nádheře a pýše;

proti němu oko hošíkovo zhlídlo

kostel velebný a kollej piaristů,

bloudilo pak dále, až se sneslo k místu,

na němž budovu zřít starou s nízkou věží –

gymnasium to, v něž zítra snad už vkročí.

Vladimír si vzdechl, ubránil se stěží

slzám, jež se náhle draly jemu v oči.

Pak jej Kovář vedl do nového bytu.

Vlídně přivítala stařenka je malá,

na rodičů zdraví „studenta“ se ptala,

jistila, že se mu bude líbiti tu,

vyprávěla, co již měla ve svém bytě

studentů, jak všichni dobře prospívali,

její dům že páni professoři chválí.

Do kuchyně potom odkvapila hbitě,

oběma by hostem uvařila kávu.

Student mlčky seděl, smutně svěsil hlavu;

v okamžik ten právě postava se štíhlá

dobré jeho matky v duši jemu mihla,

v kuchyni jak strojí, pro své drahé vaří,

čiperně jak na své otáčí se stáří, –

až ten obrázek mu v oko slzu vloudil.

K večeru zas Kovář vyjel z městské brány;

vyprovodit šel jej hošík uplakaný

malý kousek cesty, aby nezabloudil,

potom jako ve snách nazpět k městu kráčel.

A když večer lehl na lůžko si nové,

mnohou palčivou je, hořkou slzou smáčel,

až pak v pláči usnul. A hle! dobří snové

zanesli jej rázem do rodné zas vísky:

po lukách a polích známých volně těká,

kdykoli mu libo, v bor si zajde blízký,

a když z toulek těch se domů vrátí, čeká

večeře naň chutná; potom na besedu

soused Havel přijde; vyprávění jeho

všecky upoutá, i Láďu neposedu,

kloučka zlatých vlásků, líčka červeného,

u kamen že sedí jako pěna tiše;

a když po Havlovi babička jim stará

vypravuje zkazky z žití svého jara,

malé posluchačstvo blahem sotva dýše. – –

Žel, že rozpřáhly se obrazy ty luzné;

ze snů čarokrásných procitnutí hrůzné!

Smutně kolem hledí hošík udivený,

vidí cizí strop a neznámé zří stěny;

teprv nyní cítí, jak jest od domova

daleko – a horké slzy tekou znova. –

Vladimír tak v hoři strávil první chvíle,

znenáhla však cítil, z duše stesk jak mizí;

líbilo se mu již město zasmušilé,

ba i s bytem, jenž mu tak byl dříve cizí,

usmířil se časem. Pokoj staromodní

památku tak mnohou ve svém nitru choval!

Studentík se často v duchu obdivoval

staré lenošce i podnožce, jež pod ní

velitelce k službám stojí přichystána;

v obdivu též často před starou stál skříní,

jakou v museum snad leda vidět nyní:

z drahého je dřeva, umně vykládána,

zásuvek v ní mnoho, velikých i malých,

uprostřed pak schránka a v té poklad mnohý:

pohár lepotvárný, pozlacený kalich,

knihy starých vazeb s kovanými rohy,

se sponami, mnohá rytina jež zdobí;

starý obraz též zrak jeho často poutá

– podobizna dívky z rokokové doby –

i kříž zlatý, který září v temnu kouta.

Nyní Vladimír si dále v duchu kreslí

starých učitelů postavičky tučné,

v sutanách jež černých překrásně se nesly.

S blahem vzpomíná si na výlety hlučné,

které pořádány v blízkou bažantnici

a jež všemu městu velkým svátkem byly;

na nich nejedny se oči domluvily

řečí, kterou znají pouze milující.

Nyní Vladimíru na rtech úsměv hraje,

vzpomínka jej na ně vykouzlila milá:

před duševním jeho zrakem vynořila

hlavinka se rusá, ladné kvítko máje,

z blankytných se oček celé nebe smálo;

zadíval se do nich, – srdce ho to stálo. –

S Bohem, klassikové staří, zaprášení,

pro raněné srdce ve vás léku není!

Studentík svou lásku tajnou, ale velkou,

opěval teď stancí, sestinou i znělkou,

ba i ctihodným též, vážným hexametrem.

A když přešla trpká maturity doba,

posvátný ten cit, jejž tajívali oba,

zmizel jako pýří odfouknuté větrem. –

Vladimír se nyní usmál citu svému,

jako usmíváme snu se bláhovému...

Do Prahy pak další studie ho vedly.

V české metropoli šumnou nad Vltavou

první bouře snesla nad jeho se hlavou.

Hromná zvěst to byla, při níž rty mu zbledly,

jako sosna v bouři zachvělo se tělo,

zabušilo srdce, jak by puknout chtělo:

starého mu otce zabil balvan v lomu!

A než první ta se rána zacelila,

nová krutá zvěst zas volala jej domů:

utrápena hořem matička mu milá

v nadhvězdnou šla říši brzy za manželem!

Od hrozné té chvíle prchla let už řada,

ale ve vzpomínce dosud velkým želem

srdce usedá a v zrak se slza vkrádá – – –

Neblahá se stala změna s Vladimírem:

zhasl v oku žár a ruměn zmizel s líce;

ach, vždyť mimo bratra, sestru neměl více

přítelíčka v celém božím světě šírém!

Ne však zármutek jen, ne pláč hořký pouze

kreslily stín temný pod oči mu rudé;

na chatrné dvéře jizby jeho chudé

nezřídka teď bledá zaklepala nouze.

Aby uživil se, ve dne učil jiné,

studiím svým noci obětoval celé;

se skloněnou hlavou, s chmurou v bílém čele

sedal ve své jizbě chladné, nehostinné

nad člověčí lebkou, nad hromádkou kostí,

lidského tak těla prvky poznávaje,

aby hlouběj mohl vniknout v jeho taje. – – –

Z nenadání jemu smutné do temnosti

zazářila hvězda. – Boháč, jehož synu

Vladimír byl delší dobu učitelem,

Vladimíra k sobě pozval na hostinu.

Jídelna dnes tone v světel moři stkvělém,

stříbrné jež svícny, těžké lustry šíří

po podlaze, stěnách, po stropě, jenž cennou

ozdoben je malbou: statní bohatýři

kolem stolu kvasí; jeden číši pěnnou

ke rtům chtivým zdvihá; druhého zrak pase

po jídlech se vzácných; stařec stříbrovlasý

rozmarný svým druhům líčí příběh asi,

neboť každé oko září, usmívá se;

v popředí tu statný junák sličné ženě,

jež mu rudým vínem pohár plní znova,

k zardělé se tváři kloní roztouženě,

s úsměvem jí šeptá lásky sladká slova.

Také vysoké a lesklé jsou tu stěny

mnohou vzácnou malbou vkusně vyzdobeny

dvé tu koroptviček, vedle sluky visí,

divoká tam kachna, zlatý bažant pod ní,

jinde hojná kořist z mocné říše vodní;

na protější straně košíky a mísy;

na zeleném listí, jež se na nich stele,

plné hrozny, třešně, broskve uzardělé,

melony a četné ananasy zříti –

slovem vše, co může jazyk podrážditi.

A dnes to, co na zdech v obrazech je pouhých,

vtělilo se náhle; na tabulích dlouhých

zdivenému zraku jídla se tu jeví

drahocenná, jaká zřídka jenom vídá,

skupiny též láhví s mokem vzácné révy,

s nimiž kytice se mnohá ladně střídá.

Teplo lahodné krb mramorový dýše

sladkou vůní květů do sytého vzduchu,

z dáli hudba snivá lahodí tu sluchu,

jak by z báječné sem zalétala říše.

Scházejí se hosté, skupiny se tvoří,

k zábavě zve živé látka rozmanitá.

Družina se pánů sličným dámám dvoří,

lichotivá slova do své řeči vplítá,

úsměvem jim za ně vděčí krásné děvy;

tam se starší páni politikou baví,

jinde soudí nové literární zjevy;

tajemně tu dámy sestrkují hlavy:

o modě je řeč, však při tom jako maní

nejeden se klípek zlomyslný rodí.

Mezi pestrými pak skupinami chodí

vlídný hostitel a vnadná jeho paní,

pro každého mají lichotivá slova,

pro každého úsměv jejich líce chová.

Náhle ztichl šum, vše udiveně zírá

na krásku, jež teď po hostitele boku

svižně vešla. Její krása Vladimíra

opojila rázem, – zasvitlo mu v oku,

nach se rozlil svěží po unylém líci,

mlčky hlavu schýlil jako před světicí.

Zdá se mu, že před tím zjevem čarokrásným

ostatních žen krása bledne a se tratí,

jako blednou hvězdy, paprskem když jasným

náhle vzešlé slunce temena hor zlatí.

Novodvorský – také jméno hostitele –

představuje hostem dívku, neteř svoji,

a hned k tomu její životopis pojí

nedbaje, že dívce nach se líčkem stele:

Camilla se zove v slunné Italii

nad Arnem kdes její kolébka prý stála;

otce, jenž byl Čech, smrt nedávno jí sklála,

s matkou – Vlaškou – nyní v Neapoli žijí;

do otcovy vlasti teď ji touha vedla,

v strýcově tu domě delší dobu stráví.

Pánů zrak se nořil v pohled její smavý,

že až dívkám líčka žárlivostí bledla.

A když pak jí řada hostí představena,

s Vladimírem se ta krásná střetla žena;

oj, což tmavé oko vzplálo ohnivěji;

mluvilť Vladimír s ní rodnou řečí její!

Pak se kvasilo. Když posléz hodování

přerušeno na čas, hosté odebrali

v místnosti se jiné, kam je svůdně zvaly

steré požitky: tu zasedli si páni

ke kartám, tam jiní – bojovný žár v lících –

utkali se v krutém, neústupném boji

na lurči a dámě, skvostných šachovnicích,

jiní zkoušeli zas trpělivost svoji

na rebusích temných, těžkých na šarádách –

ba, kdo znal by her těch rozmanitých jména! –

Společnost tak jenom chvíli rozprášena;

brzy opět sešla se a v dlouhých řadách

do salonu spěla, odkud sladké zvuky

ozvaly se právě: Camilla tu zpívá

píseň, v níž se zračí lásky trpké muky,

hned zas radost jásá, vášeň bouří divá

Vladimír jí sladkou skvostném na klavíru

hudbou doprovází. A když píseň krásná

vyzněla pak náhle v luzný akkord smíru,

se všech stran se strhla chvály bouře hlasná.

Děva hostem kloní s úsměvem se vřelým,

potom Vladimíru s díky ručku malou

podává a jinoch slastí neskonalou

opojen ji tiskne ke rtům rozechvělým.

V rohu tam se zeleň v pěknou klenbu splítá,

pod ní Amora je soška polo skryta;

rozkošnému děcku jak by plály skráně, –

snad že usmívá se podařené ráně. – –

Vladimíru v srdci jaro vypučelo,

uhostila se v něm láska – mocná paní;

nad knihou-li nyní skláněl bílé čelo

do horečně žhavých, třesoucích se dlaní,

měnilo se písmo v roje čárných květů,

postava z nich sličné vyrůstala ženy,

andělská to, sladká bytost z rajských světů,

která zrak svůj temný, lehce zamlžený

na něj upírala, až se zachvěl blahem – –

S Camillou se krásnou stýkal nyní zhusta;

a když den jí nezřel, duše byla pusta,

zmíral touhou po tom cizím květu drahém.

Přál si okamžik s ní o samotě býti,

kleknouti by mohl před tou božskou ženou,

říc jí, jaký žár se v srdci jeho nítí.

Posléz přinesl čas chvíli vytouženou.

Četnou Novodvorských salony zas hostí

společnost, jež sešla k hlučnému se plesu

Taneční síň celá vonnému se lesu

podobá, v něm vil a čarodějek dosti,

ale nade všemi jako jasná kněžna

Camilla se vznáší v opojné své kráse:

démantová hvězda září v černém vlase

splývajícím v proudech na ramena sněžná,

úběl šíje řetěz perel obepíná,

drahocenných krajek jemná pavučina

stěží plných ňader vlny oku tají,

vonné květy zdobí šaty brokátové;

a k těm květům jako pestří motýlové

roztoužené mužů zraky zalétají.

Vladimír dnes oka nespouštěl s ní ani;

a když zmizela mu z tanečníků davu,

v nepokoji trapném smutně svěsil hlavu,

v hlučné síni té již neměl více stání;

jak by nevýslovnou bičován byl touhou,

spěchal v divém chvatu komnat řadou dlouhou,

v nejzazším až stanul budoáru malém

mile překvapen: hle, pestrém na divaně

pod zelenou střechou vějířových palem

Camilla si hoví, měkké její dlaně

podpírají hlavu lehce unavenou.

Na prahu tu zmámen Vladimír stál chvíli,

nesmělé jak klouče před rozkošnou ženou

zardívá se temně, hlavu k prsům chýlí.

Camilla se pásla jeho na rozpaku,

s úsměvem pak svůdným ve hlubokém zraku

kynula mu k sobě. Bytost jeho celá

rozkoší a touhou neznámou se chvěla,

vedle ní když sedal na pohovku měkkou.

Slova na rtech váznou, chtivý zrak se vpíjí

v kyprá ňadra, těká po bělostné šíji,

po níž rozpoutaný vlas teď proudí řekou,

Ale vonným dechem květů, svůdné ženy,

který plní pokoj slabě osvětlený

růžového lustru přitlumeným svitem,

v ubohém tom hochu divnou slastí zpitém

krev se rozproudila – a již před Camillou

hlavu níží k zemi, padá na kolena,

láskyplná slova, vřelá, nelíčená

derou se mu ze rtů chvatné bouře silou,

hned z nich naděj jásá, zoufalství hned kvílí,

až pak v žalném stonu zmírají a hynou – – –

S útrpností děva patřila naň chvíli,

u nohou jak jejích zachvívá se třtinou,

náhle zvláštní blesk jí temným šlehl okem,

rty se zachvěly, líc temným nachem vzplála,

pak se rozpustile, divě rozesmála

a již přes práh bystrým odkvapila krokem.

Jako kdyby byla hromu rána děsná

vzbudila jej náhle líbezného ze sna,

Vladimír jak socha nepohnutě klečí,

vytřeštěné oko do prázdna jen zírá,

odevšad zní smích, jenž sterými mu meči

zkrvavělé, mroucí srdce rozedírá,

rozbouřená tepna ve skráň mocně buší,

v hlavě divý vír a děsné prázdno v duši – – –

Dlouho setrval tak v němé strnulosti;

potom vstal a podél stěn se plížil stínem,

potácel se přes práh, skupinami hostí

rozjařených hudbou, tancem, láskou, vínem,

v temnou prchal noc, v níž bouří živlů zloba.

A když ocitl se v chudičkém svém bytě,

na lůžko se vrhl, zaštkal křečovitě,

až pak smysly těžká zastřela mu mdloba – – –

Mnoho dní smrt stála u jeho pak hlavy.

A když v tělo vetché vracelo se zdraví,

taková jej zpráva jednou překvapila:

sličná Camilla se k brzké svatbě strojí;

v osudný ten pro něj večer zasnoubila

s bohatým se kmetem, nad hrobem jenž stojí.

Vladimír se po té hrůzyplné chvíli,

která stopy vryla v bledá jeho líce,

v domě Novodvorských neukázal více;

a když poněkud se muky utišily,

jenom studiím svým věnoval se cele.

Řada let již prošla. Mladý lékař zručný

brzy sobě zjednal jmění, titul zvučný,

ale mnohá vráska přibyla mu v čele,

stříbrná nit mnohá protkala vlas tmavý

a červ choroby mu ohlodával zdraví.

Ve svém rodišti již nebyl léta dlouhá,

až tu z nenadání po tak drahné době

v srdci jeho mocná ozvala se touha:

vesnička jej rodná vábila teď k sobě

Doufá, vonný vzduch že domácích těch luhů

zemdlenému jeho tělu půjde k duhu –

Pronikavý pískot parního teď stroje

trudných myšlének mu rozeplašil roje.

Oknem vyhledl – a, náhle výkřik plesný

ze rtů se mu vydral: v celé svojí kráse

rodný jeho kraj tu před ním rozkládá se,

hojně vyšperkován skvosty sličné Vesny!

Rozepjal svou náruč, vzdychl ze hluboka, –

po letech zas slza skanula mu s oka.