VLADIMÍR. (II.)

Drahý koutku země, zlatý rodný kraji,

jaké se to mocné kouzlo v tobě tají!

V celém božím světě není tolik krásy:

nejvřelej se slunko na tvé směje nivy,

nejluznější zkazky šeptá bor tvůj snivý,

ptáčata v něm pějí nejsladčími hlasy,

nejlaškovněj bublá potok, v jehož březích

nezabudky cudně hlavinky své kloní,

ba i mateří ta douška na tvých mezích

lahodněji nežli v cizině kdes voní.

V domově svém okřál mladý lékař divem;

dřív-li nuda jemu vrásky ryla v tváři,

žal-li jiskru tlumil v zraku zádumčivém –

k životu teď láska z něho jenom září!

Často připadá sám sobě jako dítě;

jako před lety – zas v širých polích těká,

chrpu, koukol trhá ve vysokém žitě,

hned zas k chudobce se shýbá, na zem kleká,

mravenců se řadě neúmorných diví,

horlivě jak přes mez břemena svá vlekou.

Jindy zase mělkou přebrodí se řekou,

v lůno své pak les jej přijme zádumčivý;

zbožně poslouchá tu s utajeným dechem

chorál, který pějí duby věkovité,

podivuje skokům veverky se hbité,

za roháčem hledí, který kyprým mechem

prodírá se stěží; z myšlének jej časem

ptáci vyruší svým pronikavým hlasem,

na blízku-li dravec na kořist se spouští,

nebo plachá laň, jež skokem prchá v houští.

Vše mu zlatou dobu dětství připomíná,

nic mu není cizí, zná tu každé křoví,

ví, kde nejkrásnější místečka jsou stinná,

pod lístkem kde rudá jahoda si hoví,

ví, kde hřibů tají kloboučky se hnědé,

ví, kde mechem pramen klestí sobě cestu,

podzemní též tajnou chodbu zná, jež vede

od zřícenin hradu k sousednímu městu.

Ach, k těm zříceninám – zbytku dávné slávy –

vracejí se stále upomínek davy!

Před lety tu s druhy strávil chvíli mnohou

a vše dosud ještě v paměti má živé:

kterak v rozvalinách jasnou pod oblohou

na rytíře sobě hráli loupeživé,

pocestné a kupce v lese přepadali,

V ssutinách je věže uvěznili bílé

upomínka na ty blahé dětství chvíle

kyne mu teď jako vřelý pozdrav z dáli.

Také později, když jako student z města

v rodnou svoji vísku přišel na prázdniny,

k ssutinám jej drahým často vedla cesta;

v duchu viděl míhat nádvořím se stíny

rytířů, již na lov chystali se právě,

ohařů zřel smečky, mladé sokolníky,

bujné oře, kteří půdu nedočkavě

deptali, zřel toulce, lučiště a dýky,

ale nade vše jej mocně okouzlila

sličná postať dívky, jejíž pohled snivý

s cimbuří se nesl přes zelené nivy

v mlhavou až dálku... O lásce snad snila,

panoše jíž z hradu sousedního kochá;

a náš mladý snílek touhou sladkou zmírá

po vidině krásné, náruč rozevírá,

nenávidí z duše rytířského hocha...

Jako chlapec kdys, i nyní lékař mladý

v tato místa chvátá, dlouho prodlí tady;

často usedá tu na omšený kámen,

o dubisko statné opřen dumy spřádá,

není však již bujnou obrazností mámen,

spíše hoře často v duši se mu vkrádá,

srovnává-li čas, kdy český chorál pouhý

děsný zmatek vrhal v zástup vrahů dlouhý,

s přítomností smutnou, v níž je české jméno

od cizáků zpupných bídně hanobeno!

Vedle zřícenin tu ještě místo jiné,

kam své kroky často mladý lékař stáčí;

když se k němu blíží, vždycky hořem hyne,

pokaždé mu oči v hořkém rudnou pláči:

zahrádka to smutná s černými je vrátky,

věčný sen kde dřímá otec vedle matky.

V přírodě tak stálým Vladimír je hostem;

a když zasmuší se obloha a k zemi

černé mračno splývá deště krůpějemi,

dlí v svém pokojíku útulném, ač prostém,

jejž mu sestra v rodné upravila chatce.

Co tu upomínek, co tu dobrých známých!

Se stěn, jež jsou stále obíleny hladce,

vlídně na něj hledí svatí v černých rámích

jako tenkráte, když s modlitbičkou svojí

večer před ně klekal; malém na zrcadle

po léta již visí věnečky dva svadlé;

kachlová tu kamna dosud v koutě stojí,

u nich lavice je vydrhnutá čistě;

dubový též stůl je na svém starém místě,

židle s lenochy, v nichž srdce vyřezána,

známá truhla s ptáčky; čistou nad postelí

starou pušku nese hřebík zrezavělý, –

dosloužila, léta nevyšla z ní rána;

na polici v ladném pořádku se svítí

talíře a mísy pěkně malované;

v malých okénkách je plno květin zříti,

z kterých sladká vůně do světničky vane;

ve výklenku zděném pečlivá mu sestra

knihy srovnala, jež nejraději čítá;

před okny je malá zahrádka, však pestrá,

košatá ji hlídá lípa věkovitá.

Pobyt v rodné vísce blahodárně stírá

stopy dávných bouří s čela Vladimíra.

Jaký to dnes bujný život v zřícenině!

Po nádvoří jindy tichém, zasmušilém

rozléhá se hlasná hudba v tempu čilém,

do tance zve mládež; ve zdí hradních stíně

v řadách četné stojí sudy s chmelovinou

a k nim stále valí žíznivých se proudy,

mlsné jazýčky pak dětí v stranu jinou

mocným vábí kouzlem pernikářské boudy.

Všude zábava je nelíčená, vřelá,

všecek pestrý dav se směje, zpívá, jásá – – –

S nejvyšší zdi prapor vztyčený ti hlásá,

že sem omladina z města vyletěla

Také Vladimír sem zaměřil své kroky;

mnohou žertovnou tu slyší deklamaci,

při níž napověda největší má práci,

nezbytných též „mordů“‘ nekonečné sloky,

na tanec se dívá, na her dlouhou řadu,

všude kolem slyší žertů, vtipů dosti,

sám však nadarmo se nutí k veselosti, –

nelíbí se mu dnes v zříceninách hradu.

Nepobyl tu dlouho; a když v lese tichém

po chvíli se octl, bylo jemu v duši

blaze tak, že nikdo rozpustilým smíchem

posvátného toho klidu neporuší.

V myšlénkách tak v hvozdě hlubokém se ztrácel,

nevěděl, že k bouři příroda se chystá;

teprv hrom když náhle z hloubi zaburácel,

vzhlédl udiven, – však nepoznával místa,

kam až zabloudil; byl v cizím, temném lese.

Zadul vichr, – štíhlá sosna hlavu chýlí,

dubů mohutných se tělo hrůzou třese,

v korunách to skučí, úpí, stená, kvílí,

v dusné temno šlehá plamen rudých blesků,

země bázní spjata v hromů děsném třesku

oddychuje těžce. – Krátkém po váhání

Vladimír se pustil úzkou lesní stezkou

na zdařbůh – a brzy vyšel z nenadání

z hlubokého lesa na paseku hezkou,

za níž útulná hle! myslivna mu kyne.

Zaměřil k ní kroky. K zemi vedrem spráhlé

první těžká krůpěj dopadla – a náhle

s černých mraků voda proudem již se řine.

Vladimírův příchod do myslivny hlásí

štěkotem svým statný hafan – a v tu chvíli

rozletly se dvéře, v nich se objevily

smavé zraky mladé dívky vzácné krásy.

Vladimír co dvorně omlouval se, zvala

do domu jej dívka dokládajíc k tomu:

„Myslila jsem, že se otec vrací domů;

bojím se, by tato bouře nenadálá

nestihla ho v lese.“ – Vešli do pokoje,

v křeslo host a dívka proti němu sedla.

Vladimír pak líčí, z výletníků roje

kterak divná touha do lesa ho vedla,

v myšlénkách jak s cesty uchýlil se pravé,

až jej bouře náhle z dumy probudila,

při tom dobrořečí živlů vádě dravé,

která přivedla jej v tato místa milá;

posléze se dívky táže na příčinu,

na slavnost proč nešla v hradní zříceninu.

Dívka k němu vzhledla, rychle opět k zemi

oči sklopila a děla: „Možná, pane,

pro vrtochy mé že vysmějete se mi,

divé že jsem dítě, v lesích vychované.

Nestydím se za to, přiznávám se cele,

v hlubokém že lese nejvolněji dýši;

zdá se mi, že nikde nebije tak vřele

srdce matky země, jako v lesní tiši,

kde mně jeho tlukot ozývá se všude:

v písni, v korunách již dubů vánek hude,

v drsném křiku dravce, v ptáčat sladkém pění,

jako v potůčku, jenž zurčí přes kamení.

Nejen domovem, – les je mně chrámem taky.

S posvátnou vždy bázní vchází moje noha

přes práh svatyně, kde cítím blízkost Boha,

v úžase kde patřím četné na zázraky;

pod zelenou klenbou, kterou slunce líbá,

k modlitbě se často koleno mé shýbá.

A když velebným tím chrámem rozlehne se

bujný smích a výskot ve vířivém plese,

svatyní-li hlučí žerty nevázané,

zdá se mi, že lidé matku ve tvář bijí,

jest mi, jak když prosy rmutná krůpěj skane

v nezkalenou, svatou, božskou poesii,

mním, že se tu člověk Bohu svému rouhá“ –

Mladý lékař vpíjel svojí duší celou

mluvící tak dívku, lehce uzardělou,

nezkrotná se náhle ozvala v něm touha,

aby na své srdce bílou její ruku

mohl přitisknouti, aby z jeho tluku

poznala, že koří jejímu se citu,

ba že týž to cit, jejž on též chová v skrytu.

V tom již přes práh vcházel lesník, s něhož k zemi

voda crčela. Jak spatřil Vladimíra,

ruce k němu vztáh’ a zvolal: „Kýho výra!

To je vzácný host – pan doktor – vítejte mi!

Zahnala vás bouře do našeho hnízda?

Ani psa dnes do ní vyhnat radno není;

byl jsem v „Černém dole“, – vichřice tam hvízdá

a hrom bije, jako když se čerti žení.

Na kůži jsem promok’ v prožluklé té psotě,

na celém že těle nemám suché niti, –

proto promiňte, že chvilku o samotě

nechám vás, bych mohl šat si vyměniti.“

A když vrátil se, tak žertem káral dceru:

„Pěkně pečuješ mi o našeho hosta;

na suchu se špatně vypravuje věru;

proto přines, co nám špižírna dá prostá

a náš chudý sklípek!“ Za malou pak chvíli

na stůl, který kryje ubrus sněhobílý,

klade dívka chléb, jenž láká vůní svojí,

z másla beránka, jenž zbaven kousku hlavy,

cihlu sýra, sůl, pak vedle stolu staví

s ledem nádobu, v níž láhve piva stojí.

Při svačině hovor rozproudil se živý:

lesník Dubský slíbiv, že nebude lháti,

vypravuje o svých honech pravé divy,

o pytlácích, kteří život jemu krátí,

o psu Brokovi, jenž rozumnějším lidí,

jehož ani chytrý lišák neošidí;

Blažence hrá lehký úsměv kolem retů, –

slyšelať to vše již, s mnohou leckdy změnou.

Vladimír pak líčí mluvou uhlazenou

půvab otčiny i cizích, dálných světů,

posléz mluví vřele, v svatém zanícení

o vědě, jíž cele zasvětil své žití;

chvějných na rtech lpí mu dívka jako v snění,

líčko plane, v oku slza se jí třpytí.

Venku zatím jako dravec nasycený

ztišila se bouře a zas v kráse nové

celý kraj se zaskvěl vnadou sličné ženy.

Pozdní záblesk slunce v šperky démantové

mění kapky vody v pestré směsi trávy,

zlatem protkává šat sosnám, kterým s hlavy

prchající páry hebký závoj splývá;

příroda zas volně oddychuje svěží,

vzduch i země voní, k lesu větřík běží,

v stromů korunách zní melodie tklivá.

Dubský s Blaženkou kus cesty provázeli

Vladimíra, a když vraceli se domů,

lékařův je pohled vyprovázel vřelý,

dokud nezmizeli jemu v houšti stromů.

V duši mu tak volno, neskonale krásně,

když své zraky noří do zmladlého lesa,

který k němu mluví, zpívá, volá, plesá

nadšenými slovy nesmrtelné básně;

a když zaslechl zpěv výletníků z dáli,

kteří v zříceninách bouři přečekali

a teď k domovu šli s roznícenou skrání,

také jemu bylo jako do výskání.