VLADIMÍR. (III.)

Poletuje ptáček

s větve na větev,

z hrdélka mu proudí

láskyplný zpěv,

potom v trapném nepokoji

volá malou družku svoji:

zjev se, milko, zjev!

Z daleka sem náhle

vánek přiletěl

a ten o samičce

ptáčku pověděl;

a když na nebeské báni

shaslo slunko, v celování

celý háj se chvěl.

Zpěváčci vy malí,

šťastní ptáčkové,

povězte, kde roste

kvítko takové,

jímž se srdéčka dvě spojí,

že jich nikdo nerozdvojí –

ani věkové?!

S Blaženkou se přes noc stala změna:

včera ještě děcko bez starostí,

dnes už se v ní probudila žena,

která v ňadru novou touhu hostí,

jejíž srdce potřebuje lásky

jako kvítek boží rosičky,

jako sladkých květů včeličky,

jako pěvců bohatýrské zkazky.

Vladimír tou náhlou vinen změnou:

dívčina si srdce rázem dobyl

mladý lékař s tváří opálenou,

kterou tmavý vous tak krásně zdobil;

ale víc, než mužnou krásou svojí,

okouzlil ji ducha svého silou,

přímou svojí myslí ušlechtilou,

v níž se skromnost s nadšeností pojí.

Dívka dosud zří, jak z temných řas

nadšení mu svatá zář se lila,

jak se tvář mu lehce zruměnila,

dosud slyší, jak se chvěl mu hlas,

před jejím když zrakem rozvinoval

obraz vznešeného úkolu,

který pro svůj celý život snoval

a jenž v světě běd a rozkolů

na cestu mu hvězdou září spásnou.

Blaženka dnes nikde nemá stání;

sotva že se soumrak k zemi sklání,

sotva paprsky že slunce hasnou,

spěchá k lesu, citem přemožena

ruce spíná, padá na kolena,

chvíli mlčky k stromu klenbě patří,

potom vybavuje ze záňadří

podobiznu zvěčnělé své matky,

slzami ji skrápí, celuje,

tajemství jí v pláči svěřuje,

jaký tíží srdce bol jí sladký.

Pozdní večer byl, když Vladimír

v útulném svém pokojíku stanul;

otevřeným oknem větřík vanul,

v skráně sen a v duši kladl mír.

Mladý lékař jak by zrozen znova!

Ve vzpomínkách lahodných se ztrácel,

v duchu stále k myslivně se vracel,

opakoval sobě všecka slova,

která s kyprých rtíků sličné děvy

splývala jak perly drahocenné;

k nebi vznášel zraky roztoužené,

jak by čekal, že se mu tam zjeví

ve hvězd kruhu drahá dívčina,

k níž se nese mysl jeho celá,

kterou myšlénka teď proletěla:

zdali také ona vzpomíná?

A když posléz unavených víček

dotekl se spánek blahodárný,

dívčin zjev se k němu skláněl čárný

jako k dítku strážný andělíček.

Sotva slunce hory pozlatilo,

opeřenců ranní píseň plesná

probudila Vladimíra ze sna;

nevěděl, zda všecko pravda bylo

či zda šálil rozmarný jej sen;

vzpomíná si na včerejší den

a čím dále jasněj v duši cítí,

že mu nelze bez Blaženky žíti.

Před tou pravdou couvl polekaně;

Camilly se sličné obraz maně

ve chvíli tu mihl jeho duší,

v nitru se mu tajný ozval hlas:

Kam své zraky, smělče, vznášíš zas?

V čas se probuď, dokud nevyruší

ze sna tebe nelítostný osud,

dřív než s výše ideálů tvých

v propast svrhne posupný tě smích.

Což jsi dosti nevytrpěl dosud?

Myslíš-li, že nevinné to dítě

oblaží tě slovy: miluji tě!?

A kdyby v ní přece láska vzplála,

udus plamen ten! Či snad ji též

do záhuby s sebou strhnout chceš?

Kletba u tvé kolébky již stála;

marně žaluješ svou bídu nebi,

kletba všude na tebe se šklebí! –

Klid zas prchal z lékařova nitra;

lesy těkal od božího jitra,

a když slunce na své denní pouti

blížilo se zvolna k cíli svému,

stesk ho pojal, náhle bylo jemu,

jako kdyby se měl rozběhnouti

k myslivně, kde srdce svoje ztratil.

Stěží mocnou touhu překonal,

a když do své jizbičky se vrátil,

jako děcko usedavě štkal.

Po dva dni, jež věčností mu byly,

s mocnější vždy touhou zápasil;

třetí den už neměl tolik sil,

krátkou pouze váhal ještě chvíli,

pak se kvapným k myslivně bral krokem,

duchem tona v nejluznějších snech.

Radostí se zatajil mu dech,

blaha zář mu temným svitla okem,

Blaženku když drahou zočil zas;

před myslivnou v pološeru loubí

v zadumání sedí, zlatý vlas

bílé čelo jí a líce vroubí,

vzdech jí častý bujná ňadra zdvihá;

oko, pod nímž ulehl si stín,

pod řas clonou snivě hledí v klín,

na němž leží otevřená kniha.

Oj, což dívce líčko vzplálo nachem,

jaká zář jí svitla v oku plachém,

Vladimír když náhle stanul před ní!

V blahu plynul oběma ten den.

A když zhasl slunka paprsk slední,

mladý lékař štěstím opojen

k dědině své rodné zvolna kráčel.

Od těch dob se nepřemáhal víc:

k myslivně své kroky denně stáčel,

denně vídal Blaženčinu líc,

slýchal její hlas, jenž stříbrem zvoní;

a když v pozdní chvíli domů spěchal,

myšlénky své aspoň u ní nechal,

cítil jen, že chtěl by zemřít pro ni.

A než krátký týden v blahu minul,

prvně líbal Blaženčiny rty,

poprvé ji na svá prsa vinul,

jmenoval ji sladkým slůvkem „ty“.

Pod starým si dubem v náruč klesli;

měsíc, který právě z mraků vyšel,

přísahu a sliby jejich slyšel,

vánku perutě hned o tom nesly

zprávu po lese a v okamžiku

koruny se stromů rozšuměly; –

nade hlavou šťastných smrtelníků

velebně zněl hymnus lásky vřelý – – –

Lásko čistá, svatá,

kdo mi v světě poví,

jakými mám tebe

opěvati slovy?

Vítězný ty slavíš vjezd

do paláců hlučných měst,

jako pod chudičké krovy.

Pouhý dech tvůj, úsměv

koná divy pravé,

v obětavou ženu

mění děcko hravé,

a kde srdce poutá led,

roztaví jej žárný hled

nebo kypré rtíky smavé.

Blaženka své lásce žije pouze;

nevidí-li svého Vladimíra,

srdéčko jí v mocné bije touze,

úzkostí a divnou bázní zmírá.

Jak se jí však zardí líčko svěží,

když se blíží milovaný muž!

Z dálky pozná jeho kroky juž,

v ústrety mu nedočkavě běží,

roztouženě v náruč jemu klesá;

a muž blažený se k dívce shýbá,

rtíky jí a čelo, vlasy líbá,

ruku v ruce jdou pak v šero lesa,

který v ráj teď láska jejich mění,

pod dubem si usedají v mech,

kde jim první sladké políbení

na chvějících zahořelo rtech.

O čem v také chvíli mluvívají,

neví píseň má, než aspoň tuší:

o lásce, jež plní jejich duši.

Chvílemi se hovor jejich ztají,

to když mužův ret se roztoužený

setká s retem milované ženy. –

Z přítomnosti utěšené, blahé

v minulost kdys řečí zabloudili.

Blažence se z očí slzy lily,

o skonu když matičky své drahé

vyprávěla; hluboký pak žal

naplnil jí čistou její duši,

Vladimír když vyprávět se jal,

jaký život nad porobu tužší

v cizím světě byl mu údělem,

rodiče když v chladnou vložil zem;

líčil, kterak hořkým byl mu chléb

lidí, kteří chudobě se smáli,

nejednou jak uvažoval, má-li

žíti dál či roztříštit si leb;

nezamlčel, ohnivou jak láskou

srdce jeho vzplálo k sličné ženě

a jak pyšnou zavržen byl kráskou,

když k ní zraky vznesl roztouženě.

Blaženka se přitulila k němu:

„Vzpomínáš-li někdy oné děvy?“ –

„„Odumřela na vždy srdci mému,

jenom někdy ve snách se mi zjeví

a pak plaší z mojí duše mír““ –

upřímně se vyznal Vladimír;

„„budiž strážným andělem mi, drahá,

by nemělo kouzlo ke mně moci!““ –

„Budu jím!“ – A slova plná blaha

zanikala v teplé letní noci...