VLADIMÍR. (IV.)

Dle odvěkých svých zákonův a práv

dál bez překážky času proud se valil;

jas blankytu teď mnohým mrakem zkalil

a stromům zdobu poslední rval s hlav;

les častěji teď zadumá se, tichne,

jeť bez přátel, již v řadách táhnou k jihu;

i pole cítí stejnou hoře tíhu,

když do hrud šedých větřík chladný dychne.

Je podzim v přírodě, však léto mladé

se na milence šťastné směje ještě.

Ať na kraj mlha šedivá se klade

ať v okna bijí těžké kapky deště,

přec myslivna jak v době zlatých klasů

je stále plna slunečního jasu.

Ač ticho v polích, odkud skřivánek

prch’ se svou písní dávno v slunnou dál,

zní v myslivně, jak jara dech by vál,

den celičký hlas něžných zpěvánek.

Jeť Blaženka jak neúnavné ptáče,

jež utajeno zrakům v šerém boučí

den vítá písní, ze sna budí spáče

a písní se dnem hasnoucím se loučí.

A Vladimír? Ten v sladkém zadumání

lpěl celou duší na rtech, které pěly,

slz démanty se na brvách mu chvěly

a blaha jasná zář mu plála v skráni;

však někdy též se jeho ozval hlas,

když písně dívčí doprovázel tiše.

Tak česká píseň, plná vzácných krás,

tu stále zní a mocným kouzlem dýše.

Teď zcela změnil Vladimír svůj plán;

teď, odjezdu když doba již je blízka,

tak drahou je mu rodná jeho víska,

tak domácí jej k sobě poutá lán,

však nejvíc láska dívky milené,

že trpkosti vždy pocit nový, divný

mu sevře srdce, když si vzpomene,

že loučiti se bude od myslivny

a od strážného svého andělíčka.

Ne – nelze odtud! Do zimy tu vyčká,

jak sobě přeje jeho nevěsta;

pak odvede si žínku do města.

Nevšední zjev celou vzbouřil ves:

skvostný vůz sem přijel v letu hbitém

a zde stanul před lékaře bytem;

premovaný lokaj s něho slez,

vešel do domu – a v malé chvíli

povoz k městu s Vladimírem pílí.

Mladý lékař v ruce drží list,

na kterém lze prostá slova číst:

„Chorá žena prosí o návštěvu. “

Na lístku tkvěl chvilku jeho zrak,

myšlénkám se volně oddal pak.

Nač as myslil? Na milenou děvu,

která středem jeho tužeb všech.

V duchu k slastné chvíli té se vrací,

kdy ji prvně zlíbal; tenkrát ptáci

pěli o lásce a voněl mech,

ba i dubu stařičkého tělo

jako by se láskou bylo chvělo.

Budoucnost pak v duchu kreslí sobě;

ruměnec mu slabý polil tváře

při myšlénce, že již v krátké době

odvede si žínku od oltáře.

Ó, jak krásný život čeká naň!

Po klopotné práci do únavy

na klín žínce položí svou skráň,

a jak dotknou zemdlené se hlavy

prsty její něžné, okamžitě

zapomene na trampoty žití,

do náruče Blaženku svou chytí,

vroucně zlíbá milené to dítě...

Ze snění se protrhl. Tou dobou

v parku nádherném vůz stanul rázem,

poslední jenž honosí se zdobou,

než ji krutá jeseň shodí na zem.

Lékař z vozu vystoupil a k ville

přes široké stoupal schody bílé.

Z chodeb starou vyzdobených zbrojí

komorník jej řadou komnat ved’,

kde se přepych s jemným vkusem pojí,

v salonek až přišli naposled,

který hvězdu pravidelnou tvoří

a jenž pokryt kobercem je celý,

do něhož se kroky jejich boří;

od sousední ložnice jej dělí

drahocenná portiera tmavá.

Komorník tou pohnul záclonou:

„Paní baronka Vás očekává,“ –

s hlubokou pak zmizel poklonou.

Jako by jej střela ranila,

polekaný lékař vzkřikl maně;

na nizounké pestré otomaně

sedí v smutku – sličná Camilla.

Spatřivši jej rychle s místa vstala,

temným nachem zaplála jí líc,

v roztoužení náruč rozepjala,

s blaha výkřikem mu spěla vstříc.

Lékařův však pohled zamračený

mečem břitkým dotekl se ženy;

oči sklopila a zmlkla zmatkem;

ale brzy po mlčení krátkém:

„Promiňte,“ rty zašeptaly její,

„radostí že jsem se zapomněla,

že mi srdce bilo bouřlivěji,

starého když přítele jsem zřela. –

Přítele? – Ó, sladký, sladký klame

Přítelem-li zváti právo máme

člověka, jejž krutě oloupili

o poslední naději jsme všecku,

jenž nám pouze na krátko byl milý

jako hříčka rozmarnému děcku,

kterou, když ho více nepoutá,

pohrdavě hází do kouta?!

Může-li ten přítelem nám býti,

komu do rány, jež v srdci pálí,

zhoubného jsme jedu nakapali,

který tráví po celé je žití?! –

Ústa má teď oné chvíli klnou,

kdy jsem zlata omámena třpytem

zhrdla vaším opravdovým citem,

za budoucnost rozkoše když plnou

démantům jsem chladným přednost dala

a svůj život k starci připoutala.

Příliš těžká byla moje vina,

ale mnohem krutější byl trest;

vetchý stařec žárlivostí hyna

nezřídka svou zdvihal na mne pěst

spílaje mi nejhoršími slovy;

týrán lásky nezkojenou žízní

nejhroznějších pro mne muk a trýzní

denně způsob vymýšlel si nový:

v rodinnou mne hrobku zavíral,

křik, jenž hrůzou z hrdla se mi dral,

slyšely jen rakve – svědek němý;

na tvrdé jsem často spala zemi

ve sklepě, kde plaz jen byl mi druhem;

železným mi ruce svíral kruhem,

jindy vlasu ustřihl mi pramen,

zatínal své nehty do mých ramen,

se smíchem má líce třísnil slinou.“ – –

Umlkla teď náhle Camilla,

bílou rukou tvář si zakryla,

po níž slzy bohaté se řinou.

Lékaři mrak zvolna mizel s čela,

z duše ztrácel trpkosti se příval;

Vladimír teď útrpně se díval

na ženu, jež bolestí se chvěla.

Ta teď krásnou hlavu zdvihla málo,

na prsa jež dřív jí byla klesla,

velké oko k Vladimíru vznesla,

které slzami se na něj smálo,

a pak dále slabým děla hlasem:

„Odpusťte mi, prosím, bez obalu

před vaším že zrakem rozvila jsem

obraz plný bídy, hnusu, kalu,

který dosud v tváře krev mi vhání

a sen plaší s rozpálených skrání. – – –

Posléz vyslyšel Bůh moje slova,

jimiž jsem ho denně prosila:

kmeta náhlá smrt mi skosila,

Neměl příbuzných; já jako vdova

zdědila jsem jmění jeho celé,

bohatá a svobodná jsem byla,

A tu v mojí mysli vynořila

vzpomínka se náhle na přítele,

jehož láskou pohrdla jsem kdysi.

Ušlechtilé vaší tváře rysy

vábily mne k sobě. Celé léto

marně po vás pátrala jsem v krajích,

na sever ať šla jsem nebo na jih,

až jsem posléz v krajině vás této

nalezla. Bych na blízku vám byla,

v této ville jsem se usídlila.

V čem jsem zhřešila, chci napraviti,

obětovat chci vám svoje žití.

Před sebou mne vizte na kolenou,

smilujte se, drahý Vladimíre,

láskou oblažte mé srdce siré

a já budu oddanou vám ženou.

Nezhrdněte, probůh! rukou mojí,

srdce mé je vaším dávno juž.“ – – –

Bez pohnutí chvíli mladý muž

jako socha mramorová stojí,

strnulý zrak na klečící ženě

spočívá, zří ňader bouřné dmutí,

bílá ramena, jež roztouženě

k lásce sladké vyzývají, nutí;

ale náhle hrdé vypjal čelo

a z úst jeho silou bouře hřmělo:

„„Paní baronko, nač mumraj tato?

Nač ten vylhaný a planý cit?!

Pro jiného nechte si své zlato,

na prodej kdo lásku bude mít!

Úsměv váš i slzy, studu nach,

pohyb, slovo – všecko lží je pouhou!“

A již chvátal přes ložnice práh

a těch šerých komnat řadou dlouhou;

neviděl, jak žena rve si vlas,

zoufale jak na zemi se svíjí,

kterak náhle vzchopila se zas,

odhodlaně vypjala svou šíji,

nezřel, jak jí oko vzplálo živě,

neslyšel, jak hlasem šíleným

vykřikla a zasmála se divě:

„Jen se vzpírej, – budeš přece mým!“

Marná byla snaha lékařova

nevzpomínat krásné Camilly;

v mysli jeho vždycky opět znova

vzpomínky se steré rodily,

sotva jednu zapudil, hned zase

jiná v duši jemu vloudila se.

Po Blaženčině též nyní boku

zadumá se často z nenadání,

nezřídka mu slza svitne v oku,

pak zas čelo přejede si dlaní,

jak by těžký zaplašit chtěl sen,

potom náhlou vášní uchvácen

pevně sevře v náruč dívku svoji,

z jejíchž tváří blednoucích teď zírá

starost o drahého Vladimíra

a jež nyní v trapném nepokoji

hlavičku svou rusou smutně věsí,

ba i někdy v noci zapláče si.

Divá bolest srdéčko jí stiská

při myšlénce, že snad drahý muž

její lásky nabažil se juž,

po městě že hlučném se mu stýská,

kde ten život pestrý, plný změny,

v divokém se stále točí víru;

cítí, že je třeba Vladimíru

krásnější a vzdělanější ženy

jež by jeho duchu rozuměla,

ale jasně také v duši cítí,

že nemůže v světě ženy býti,

která by jej více ráda měla.

Marně Vladimír teď na obraz

Camilly chtěl zapomněti sličné;

v nitra jeho spory ustavičné

chvílemi se tajný mísil hlas,

mocně jemu hřímající v duši:

Bídný sketo! Špatně muži sluší

před bezbrannou ženou utíkati,

lékaře jež chorá k sobě zve!

Omluvíš-li počínání své,

když ji nemoc větší silou schvátí?

Kterak činu svého hájil bys,

když se příčí posvátnému slibu,

který lidstvu učinil jsi kdys?!

Pospěš k baronce ! Svou naprav chybu! –

Vladimír se darmo hlasu brání,

ve slabé mu neodolal chvílí:

za týden již prvním po setkání

po schodech se do známé bral villy.