VLADIMÍR. (V.)

Na bělostném loži – v drahých záclon jemných

pološeru svůdném – jako bílá růže

leží Camilla; zpod obrví svých temných

oko časem upře na mladého muže,

který na protějším konci lože sedí,

zármutek i radost úsměv truchlý věstí,

ňadra dmou se stonem bolu, vzdechem štěstí,

časem zašeptají rtové její bledí:

„Jak jste dobrý! Díky, díky tisíceré!“

Ale hned zas lékař za ruku ji bere:

„„Milostivá paní, probůh! ani slova!

Nezbytně vám třeba úplného klidu.““ – – –

Vladimír teď nedbá pověsti, jež v lidu

lavinou se vzmáhá: že prý krásná vdova

opředla jej kouzla tajemného sítí,

ze které se žádnou silou nevyvine,

ale v níž tak jistou, bídnou smrtí zhyne,

jako když se moucha v pavučině chytí.

Z villy městečkem ta pověst roznesla se,

odtud v rodnou vísku lékařovu spěla,

mnohé zarmoutila, až pak v krátkém čase

také do myslivny tiché zaletěla

na peruti nesouc hoře trpké símě.

Blaženka teď sama k dubu docházívá,

v jehož koruně jen vichr divý zpívá,

o blízké když lesu vypravuje zimě.

Jako v lese, pusto v nitru Blaženčině;

ani slzou svému bolu neuleví,

ale za to mlknou sladké její zpěvy,

a když přece někdy v tichém lesa klíně

se rtíků jí splyne píseň, je tak tklivá,

jako zatiká-li polapené ptáče,

že se zdá, jak lesa tiš by zádumčivá

plnila se vzlykem tlumeného pláče.

Dubský bez cíle teď často bloudí lesy,

a když na večer se zemdlen domů vrátí,

pokaždé jej lítost nevýslovná schvátí,

sedne u kamen a mlčky hlavu svěsí,

v posledním jež čase sněhem zbělela mu.

Zatím Vladimír jak lékař obětavý

ve ville teď celé dni a noci tráví,

vzorně ošetřuje sličnou cizí dámu.

Ví, že v těžkou nemoc jeho vinou padla,

že s ní krutě jednal, dobře nyní cítí,

viděl, jak ta lepá růže denně vadla,

chvěl se, zmíral strachem o tak útlé žití.

V myslivně teď vzácným Vladimír je hostem;

a když po přestávce dlouhé zavítá sem,

omluvu má, že je nucen šetřit časem,

chce-li stavu svého dostát povinnostem.

Pro Blaženku tyto krátké chvilky štěstí

zázračným jsou lékem: vedle Vladimíra

rázem zapomíná všecky na pověsti,

jež se v lidu šíří, nezvratná jí víra

z modrých očí hledí; ví, že muž ten mladý,

jenž ji k sobě vine, hladí vlasy zlaté

a jenž přísahal jí věrnost tolikráte,

drahý tento muž že není schopen zrady. –

Camillina nemoc dlouhá zavinila,

na zimu že vězněm ve své ville byla.

První snížek snášel ke ztuhlé se zemi,

poprvé když s lože vstala krásná vdova

po nemoci těžké; služebníky všemi

pohrdla, jen silná paže lékařova

při prvním ji matném podpírala kroku.

Přistoupila k oknu. Jaká změna venku!

Stromořadí holá nebrání teď oku

na konec zřít parku, tam, kde ve výklenku

glorietu Amor jako schoulen stojí,

jako by se krčil pod popraškem sněhu;

umělý se potok zvolna staví v běhu,

také vodomet již ustal v práci svojí;

klece s papoušky a drahých opic domky

přeneseny dávno teplých do salonů;

luční koberec a květy ze záhonů

zmizely a slamou obvázány stromky,

na nichž zbylé listy časem zaharaší.

Od obrazu toho Camilla se brzy

odvrátila, v oku zatřpytly jí slzy

a rty zašeptaly: „Bez pomoci vaší

ležela bych pod tou ztuhlou zemí v hrobě.“

Zabušilo srdce v těle Vladimíru,

a jak před lety kdys prvně u klavíru,

vroucně Camille teď zlíbal ruce obě.

Mladé vdově denně přibývalo síly,

Vladimír však přes to mnohou ještě chvíli

denně u ní tráví; v duchu štěstím jásá

vida, jak jí v oku svítá blaha záře,

jak jí růžemi zas prokvítají tváře,

kterak se jí vrací vzácná její krása.

Někdy Vladimír se zimní na krajinu

oknem zadíval; zřel skrze větve holé

pusté cestky v parku, za ním bílá pole,

v dálce les pak šedý, v jehož tichém klínu

myslivna se zraku zvědavému tají,

a z té chaloupky mu jako z houšti stinné

skromná fialinka – něžná dívka kyne,

jejíž rtíky tichou prosbu šepotají.

V takých okamžicích bývá Vladimíru

v komnatách těch šerých jako ve vězení,

ze kterého nikde vyváznutí není;

vzpomínek a tužeb ve závratném víru

křídel sobě přeje, aby okamžitě

octnouti se mohl před myslivny prahem,

před Blaženkou kleknout, zajásati blahem:

Sem v mou náruč, drahá, dosud miluji Tě!

Ale jakmile zas obrátí své zraky

do komnaty šeré, s bílého mu čela

rozprchnou hned těžkých myšlének se mraky,

v mysli bledne skromná fialka, až zcela

zvadne před ohnivou sladkodechou růží,

s divanu jež na něj tak se svůdně směje,

rozkoší že tajnou Vladimír se chvěje,

hlas že vázne v hrdle, prsa se mu úží.

Zadul vichr divý, nepřehlednou plání

bičuje a v úprk chumle sněhu žene,

s polí na cesty je do závějí shání,

v lese láme větve sněhem obtížené,

v města ulicích se v divém tanci točí,

zčernalý sníh se střech metá chodcům v oči;

běda tomu, kdo v tu chvíli kráčí polem!

V bílém krbu, jenž je vzácná práce vlaská

v budoáru vkusném, čilý ohník praská,

z nádherného lustru nad kulatým stolem

příjemné se světlo stele po komnatě.

U stolu, jejž mnohá vzácná krmě tíží,

sedí Vladimír a k němu něžně vzhlíží

Camilla; je v prostém, domácím jen šatě,

ale svůdném tak, že Vladimíru zdá se,

že jí nikdy ještě v také nezřel kráse.

S utajeným dechem každý pohyb její

sledoval a líc mu plála ohnivěji,

krev mu kolovala u větším vždy žáru;

a když z kouřícího potom samovaru

s úsměvem kol kyprých rtíků krásná vdova

horkého mu čaje nalévala znova,

při čemž dotkla se ho paže její holá,

neodolal déle kouzelné té víle.

polibky jí pokryl rámě sněhobílé,

široký jež rukáv odhalil mu zpola.

Camilla jej sličná žertem za to kárá,

ale marně skrývá mocné rozčilení,

také v jejích ňadrech divný plamen hárá

a hlas neubrání silnému se chvění.

K pianu pak sedl lékař rozjařený,

s hlavou nakloněnou vzad a s jiskrou v oku

zahrál oblíbenou píseň krásné ženy,

která mlčky stojí po jeho tu boku;

táž to píseň něžná, bouřlivá i vřelá,

kterou kdysi v domě Novodvorských pěla.

Vladimír v tu hru svou duši vložil celou,

struny jásají hned bujným vírem tonů,

brzy žalují a kvílí v tichém stonu,

hned zas šepcí lásky mluvou rozechvělou.

A když vyzněla pak píseň v akkord smíru,

nestála již sličná vdova u klavíru;

v šerém koutku jizby nízkém na divaně,

jemuž za pokryvku vzácný medvěd bílý

propůjčil své kůže, hlavu k ňadrům chýlí

Camilla a bílé čelo skrývá v dlaně.

V okamžiku lékař u nohou jí klečí,

čelo líbá jí a ruce s očí šine,

a když vidí, slz jak proud se z nich teď řine,

těšiti se snaží nejsladší ji řečí,

s tlukoucím pak srdcem ptá se úzkostlivě,

čemu že ty její horké slzy platí.

„Dávné vzpomínce, jež v mysli se mi živě

ozvala, když jsem vás uslyšela hráti;

vzpomínám, jak našem prvním při setkání

vzbudily se ve mně city nepoznané.“ – – –

Na mužovu ruku vřelá slza kane.

„„Smím-li tomu věřit, milostivá paní,

– ale pryč s tím chladným jménem, prázdným citu –

smím-li tomu věřit, Camillo má drahá,

že si vzpomínáte na ty chvilky blaha,

na něž myslívám já v duše svojí skrytu?!

Ó, vy netušíte, jaká muka hrozná

vytrpěl jsem pro vás; nevíte, co žalu

člověk zakusí, když s výše ideálů

v propast stržen jest a s ustrnutím pozná,

že ta žena; kterou bohyní svou vzýval,

nemá pro něj nežli smíchu trpký příval...

Avšak dosti o tom, co již pochováno,

po děsné mi noci nové vzchází ráno;

Camillo má drahá, rci, zda máš mne ráda?““ –

„Tvá jsem, Vladimíre!“ jásá krásná žena

a již nezkrotnou svou vášní přemožena

v rozevřenou náruč Vladimíru padá.

Lékaři se hlava zatočila blahem,

když spočinul zrakem na rameni nahém...

Valně pokročila noční doba dlouhá,

ale mohutná dvě krásná tato těla

slastí závratnou, již stálá živí touha,

v nejtěsnějším dosud objetí se chvěla. – – –