VLADIMÍR. (VI.)

Po bouřlivé noci v časné době ranní

Vladimír už před vsí z barončiných saní

vystoupil a pěšky bral se k svému bytu.

Na prahu jej sestra zprávou přivítala,

jaká nehoda prý Dubskému se stala,

mrtvicí že raněn pozbyl řeči, citu;

v nejhroznější bouři – tma již byla čirá –

na smrt unavená Blaženka sem sama

za pomoc prý přišla prosit Vladimíra,

a když slyšela, že cizí krásná dáma

pozvala ho k sobě, v křečovitém štkání

pustila se k městu zasněženou plání,

aby pomoci si jinde vyhledala.

Lékař naslouchal jí ustrnulý, němý,

kalné oči tupě upíraje k zemi,

která v propast se mu rozvírati zdála.

Před očima se mu udělala kola,

potácel se přes práh do světničky svojí,

ustlané kde dosud pro něj lůžko stojí;

zpola na postel a na zem padl zpola,

v hlavě myšlének mu děsný chaos vířil...

Ó, té Blaženčiny dětské lásky něžné!

Co on v rozkoši a hříchu sladkém hýřil,

dívenka ta útlá v děsné bouři sněžné

prodírala se jen stěží závějemi,

únavou co chvílí dopadajíc k zemi.

A ten chuďas Dubský! S jakou dychtivostí

na dvéře as hleděl, kdy že jimi vkročí

Vladimír, jenž jistě nemoci jej zprostí!

A jak se mu asi zakalily oči,

když se cizí lékař zjevil místo něho!

Vladimír se vzchopil myšlénkou jat jinou:

snad lze zachrániti ještě nemocného,

jehož smrt by byla smrtí Blaženčinou;

rychlé pomoci tu třeba, proto k práci!

K dveřím přistoupil, však ihned zase ztrácí

odvahu; jak jen by mohl předstoupiti

před muže, jenž chtěl ho jmenovati synem,

před dívku, jíž chtěl své obětovat žití

a již na smrt zranil ohavným svým činem?!

Jakým právem chce se vetřít do rodiny,

do níž povolán byl za něj lékař jiný?

Kterak by jej asi divně přivítali! –

Nazpět ode dveří vrávorá a trupem

na lůžko zas padá v bezvědomí tupém,

znavený duch jeho v mrákoty se halí.

Krátký zimní den se ke sklonku již chýlil,

když procitl ze sna, jenž se rovnal mdlobě

Rukou přejel čelo, – snad že se jen mýlil? –

Ale když pak živě připomenul sobě,

včerejší kde strávil noc a jakou zprávu

od sestry byl slyšel, smutně svěsil hlavu

a jak ku modlitbě bledé sepjal ruce;

potom zase náhle hlavu vztyčil prudce,

k dveřím přikročil a přes práh vyšel chatky

K lesu zaměřil; krok jeho zprvu vratký

brzy chvatnému spíš podobal se běhu,

který na krátkou jen porušen byl chvíli,

Vladimír-li padl do závějí sněhu.

Po klopotné cestě dovlekl se k cíli –

před myslivnu známou. Jak přichází blíže,

starý, věrný Brok ho první vítat běží,

neštěká, jen kňučí, ruce jemu líže,

Vladimír že slzám ubrání se stěží.

Tiše, po špičkách pak pod okna se plíží.

Malou skulinou, již mezi záclonami

oko jeho našlo, vidí obraz známý:

Kristus visí rozpjat na dřevěném kříži,

k němu několik se spjatých rukou zdvihá.

A jak Vladimír se na kříž dívá déle,

zdá se mu, že náhle pod ním se cos mihá,

osykou teď zachvěl na celém se těle:

k sepjatým těm rukám přibylo dvé jiných,

dvé to růžoprstých rukou Blaženčiných,

na jedné z nich prsten, – dárek Vladimíra.

Zrakem upřeným lpí lékař na obraze

a, by na něj mohl dívati se snáze,

časem palčivou si slzu s řasy stírá.

Blaženčiny ruce za chvíli se krátkou

ztratily; teď slyšet mluvu její sladkou:

„Ztiš se, tatíčku; já pevně věřím tomu,

Vladimír že tobě zase vrátí zdraví,

z daleké až cesty přijede jen domů,

na niž nemoci jej případ naléhavý

odvolal.“ – V tom pláč se křečovitý, hlasný

ozval pod okny; hned síň se otevřela,

vyšla Blaženka a pátravě kol zřela.

Měsíc vyšel z mrakův a svit jeho jasný

rozléval se zvolna zimní na krajinu.

Vladimír, jenž krčil v hlubokém se stínu,

v mocném rozrušení chutě by byl býval

dívce k nohám padl, ale zdržen studem

z úkrytu se jako na světici díval,

bázní zachvíval se jako před přeludem.

Na prahu tak dívka stála delší dobu;

a když viděla, že nic se nehne ani,

příroda že celá podobá se hrobu,

nad kterým se chladná nebes klenba sklání,

k nemocnému zase vrátila se tiše.

Vladimír teď vyšel ze stinného místa,

chvíli skulinou zřel v pokoj sotva dýše,

ukřižovaného kde jen viděl Krista,

s tlumeným pak pláčem prchal z lásky ráje.

Ze dvora až k lesu Brok jej vyprovodil,

potom zvolna sněhem k myslivně se brodil.

Vladimír když došel známých lesů kraje,

slzami a krví zalité své zraky

obrátil v ta místa, v objetí kde vřelém

nejšťastnějším vždy se cítil v světe celém,

kde mu z duše mizel bol a smutek všaký.

Jak rád vcházíval v ten malý domek vlídný,

od něhož teď prchá jako psanec bídný!

Náhle s divným chvatem ruku k srdci šine, –

na rtech podivný se zjevil úsměv, cizí. – –

Jako v pozdrav rukou myslivně teď kyne

a již v lůně lesa hlubokého mizí.

Druhého dne z rána děti, které klestí

do lesa šly sbírat, všecky zlekány

přihnaly se do vsi s takovouto zvěstí;

v zříceninách hradu mezi balvany

jakýs pán prý leží obličejem k zemi,

lesklá bambitka se válí opodál.

Zachvěla ta zpráva vesničany všemi,

na cestu hned k lesu zástup jich se dal.

Na místo když přišli, couvli polekáni:

doktor Vladimír to s prostřelenou skrání,

tmavý vlas dřív je teď jako stříbro bílý.

Dlouho stáli mlčky – podívaná bolná –

mrtvolu pak do vsi odnášeli zvolna

na nosítkách, jež si z větví urobili.

A když smutný průvod přijel do vesnice,

nejedny si oči hořce zaplakaly,

opravdovým bolem zbledla mnohá líce,

mnohé ruce k tiché modlitbě se spjaly.

Paní baronka a družina s ní celá

přes hranice ještě týž den odejela.