Vladislav Svorný.

Dvě vojska bratří knížat

se staví v lítý zmar;

v jich čele sličný Vladslav

a starší Otakar.

Tož o korunu českou

má vražedná býť seč;

a v české krvi oba

chtí brodiť břitký meč.

I zírá na své šiky

mladistvý Vladislav;

hruď trpký žal mu svírá

nad ztrátou drahých hlav.

Přemítá v tichém lkání

a k srdci tiskne dlaň:

„Což má nás stále hubiť

domácí války saň?

Krev vlastní proléváme

a nepřátelů vzdor

sílíme vlastní vinou

a sobě na úkor.

Svou krásnou zemi rodnou

a její dělný lid

my zbavujeme blaha

a rodin kláme klid.

Své požehnané nivy,

své dvory, dědiny

hubíme, pro něž žily

praotců šediny.“

Zadumal, rozhodl se

šlechetný kníže-jun,

jsa nadšen láskou k vlasti

i lásky k bratru pln.

Zabočil krokem rychlým

u válečný svůj stan,

by tajně v okamžiku

byl bratr obeslán.

Otakar, v plné zbroji

uchystán v krutý boj,

utlumí, spatřiv posly,

své duše nepokoj.

A pevným krokem spěchá,

nechť má se, co chce, stát;

vždyť kdo jej obesýlá,

je mladší jeho brat.

V stan vkročí zasmušený;

brat na šíji mu kles’:

„Zde, bratře Otakare,

knížecí znak jsem snes’!

Zde korunu si vezmi

a s ní mou českou zem;

neb proto obeslal jsem

dnes svého bratra sem.“

Otakar překonaný

za odpuštění lkal

a Vladislavu bratru

Moravu v úděl dal.