VLADIVOSTOK

Zde stojím

na pevné skalnaté zemi...

Přede mnou dálky moře,

v něž doufám a jichž se bojím

pro skrytá strádání a věčné hoře

blouznivých srdcí lidských, v nichž němí

běsové, zakletí od věků, spí.

Z mlh opálových, z nichž obzor je stkán,

kde přízrak mé lodi se stkví,

pod šlehem náhlého slunce, hle, vystoupí

Tichý Oceán.

Zde stojím

na pevné skalnaté zemi,

na ruské zemi.

Mezi všemi

zeměmi světa a světa díly

zní žhavý a milý

hlas hořkého, živého utrpení

tisíců srdcí pokořených,

hlas panenské země nezorané,

šťav sopečných šumivé vření,

hvizd stepního větru, jenž pouštěmi vane

a hučí v ulicích pobořených,

hlas zkazky sněhových plání širých,

krvavých potoků, sžehnutých měst,

velikých křížových cest:

Tak mluvíš ke mně,

ruská země!

Kolikrát toužil jsem prodrat’ se k tobě,

až k tvému velkému srdci v tvé hrudi.

Slovy, jež studí,

zamkla jsi těžké přístupy k sobě.

Zamlklá píseň sirá

nad tebou kvílí – a nad tebou víří

zmatený chaos rudý a tmavý,

krvavé šílenství z něho zírá...

a po celém světě se šíří

proud rmutu kalný a divý a dravý,

v němž úpí bolestná, očistná víra,

duchové horečky nejvyšší napětí,

nejvyšší oběti!

Zde stojím

na pevné skalnaté zemi.

Srdce své hojím

velikou láskou, jež duši rve mi,

neb kořeny mé

zarostly hluboko do půdy tvé – – –

Jednou

hlas tvůj i můj se spojí

ve velké svaté zavolání.

Z kalného rmutu hvězdy se zvednou,

a jako v stříbřitém polárním plání

nad točnou této blouznivé země

chvěje se slunce severní,

tak vzplane tvář veliké svobodné duše

tvého i mého rodu.

Nad tvými i mými lány se dní,

vše kypí šťavami, přísliby zrodu.

Bez konce naše bude niva,

mladá a nová a živá!

Proto v tvou půdu krev moje proniká,

v ní sudba příští se tká,

proto mé kořeny hluboce vryty

do tvých jsou útrob, v jichž temnotách skryty

nové hřmí cévy života.