VLÁDKYNI NOCI

Kněžno blouznivých pěvců,

pravěká Noci,

klidné zrcadlo snění,

vřídlo opojných slastí,

tajemství moře!

Z tvého lůna se prýští

spánku léčivý pramen,

ve tvých šlépějích rostou

duchové květy.

Děti bojí se tebe,

budíš úzkost a bázeň,

ve tvých nezvěstných skrýších

vklety přízraky bájek,

vědmy, běsové, strigy,

larvy, upíři, zmoci,

ztajené síly,

záhadné prvky.

Čárné přeludy spřádáš

z vláken mrákotných temnot,

jimiž přikrýváš zemi.

Tvoje panství je vesmír,

tvoje kouzlo je měsíc

oblažující.

Těšíš vězně v jich celách,

líbáš nevěstek těla,

vhlížíš do svatyň panen,

svádíš milence v náruč

vzplanulé vášně,

vcházíš k boháčům, k nuzným,

miluješ všechny.

Chrámu stvoření kněžko,

sílo pradávných magů,

již ti pálili k poctě

zrna kadidel vzácných.

Ženo odešlých bohů,

žhavá i něžná,

která otvíráš brány

prokletých rájů.

Z košů bezedných sypeš

skvoucí duhové hvězdy;

když pak Jitro se blíží,

snímáš mušelín přítmí,

rosíš slzami květy,

vonné, kolibří světy.

Nádherná Noci,

která v klíně v sen hýčkáš

rozkošnou Zemi,

chci tě milovat vděčně

jako dítě svou matku.