Vládyka.

Na sklonu již chladný jesenní den.

Večerem zní slavné „ave“,

Ryčnou zemi v tuhý sen konejší,

Jako kojná děcko hravé.

Na pahorku dubový kůl stojí,

Na hřebu se mrtvol kmitá,

Děsně vrzá konopná oprátka,

Svislým tělem vichr zmítá.

Oči vyssáli mu draví ptáci,

Šat mu zervaly nečasy,

Vpadlá tvář je kalem zohyzděna,

Vzhůru trčí zprahlé vlasy.

Smutně měsíc na pahorek zírá,

Nad bezduchem slzy roní;

V roklích vichr úpěnlivě skučí,

Zbojníkovi hranu zvoní.

V doupatech svých stádo vlků vyje,

To smrt pláče zbojníkovu;

Zticha pod kolem se řadí supi,

Orodují zaň u rovu.

Cudné hvězdy za mraky se kryjí,

Noční šero z bezdna pílí,

Jako anděl smrti objímá svět;

V temnu kmitá se kůl bílý.

Slyš, cval oře – vladyka to jede,

Vysedlým rtem cosi šepce,

Jizlivý zrak po krajině slídí,

Ku pahorku bode hřebce.

Kůň trup větří, hříva se mu ježí,

Jasný hled mu divě plane;

Jezdec ostruhou jej bodne v ledví,

V mžiku na vrchu s ním stane.

„Jen se pni zde, jako chmel, ty lotře!

Již jsi došel čelem místa!

Pěkným stanem jsem tě obdaroval,

Dědina má opět jista.

Vrhej sebou, však já tě již schvátím,

Bys tak nebujněl na háku!“

A kord z pochvy ukrutný pán tasí –

Aj, tu vzletí hejno ptáků.

Krutě supové naň dorážejí,

Kvákajíce v děsném kůru.

Oř se chvěje, couvá, smutně řehce,

Divě kope, pne se vzhůru.

Vladyka zlobivě uzdou trhne,

Vratolomno padá s oře,

Podkova mu rozpoltila lebku –

Umřel bez nářku a hoře. –

K ránu plachý kůň přicválá domů,

Vrátí se zpět bez vladyky,

Po nádvoří těká, smutně hrabe

A vysílá teskné ryky.

I jdou sluhové tu hledat pána,

U kolu jej našli v hloží;

A když pohřbili jsou těla, kapli

Zřídili zde k poctě Boží.