VLAK DUCHŮV.

Noc před vánočním božím dnem.

Trať volna. Slyš, tu kladivem

zvon tepnut třikrát zasténal,

a chorý strážník z lože vstal.

„V ten čas se nejezdilo přec,

jeť noci půl, to divná věc,

snad přelud jen, snad pouhý klam!”

Tu na domku zas: bam, bim, bam.

„Vlak ještě v dálce bude as!...

Ten divný zvuk!” a strážník žas’,

či zvonkem ostrý táhne jih?

leč ne, zvuk roste v kolejích.”

A strážnou svítilnu než zžeh’,

zřel stroje jiskrnatý dech...

Vlak stanul, strážník křik’ a bled’:

řad nepřehledný vozů zhléd’.

Je přízrak to? Ó hrůzo hrůz!

Pln bílých postav – každý vůz,

žen, mužů, duchů valný roj,

a duchy řízen také stroj.

Hle, z osvětlených oken ven

zří známé tváře, ten i ten,

a vůdce vlaku na stupněch

dí strážci: „Vsedni, máme spěch!

Jsi zapomenut zde a sám,

pojď, prázdné pro tě místo mám,

v dům rodný zavezu tě; pak,

pojď, dnes juž poslední to vlak.

Spěš, na půlnoční jedem dnes!” –

Zrak strážník vytřeštil a kles’,

zvon zasténal – a druhý den

jest strážník bezduch nalezen.