VLAK

Vlak křídla měl,

tmu rval a jí se probíjel

přes lesů zasněžený brod,

v nichž světla vsí se koupala,

jak všecka by se houpala

na vlnách černých vod.

A v očích tvých

jak na větvicích májových

mně o tvé lásce zpíval pták.

A jak by louku s kvítím vzal,

tak tebe do mne vezpíval,

tak něžně, vroucně tak.

A v hrdle tvém

háj šeptal s lučním potokem

a motýl zářivý si hrál.

Co slovo – oči dojaté,

co slovo – ruce rozpiaté,

a každé nad korál.

Vlak křídla měl.

Dešť hvězdný v okna napršel

a tiše šuměl v srdci mém.

Tvých očí obzor daleký

mne sevřel na vždy, na věky

jak nebe širou zem’.