VLAK.

S rachotem hřímavým uhání vlak,

s rudýma očima zuřivý drak,

v železných svěradlech spiat jako z trestu –

podoba života! – Vyráží skřek,

trhá svým tělesem, není mu vděk,

železnou čarou že kreslí mu cestu

vůle jen cizí a za cizím cílem.

Nadarmo kroutí svou haditou šíjí,

jiskří a supí a v trýzni se svíjí:

podrobit musí se čelem i týlem

přemoci, proti níž marný je vztek!

Vpravo či vlevo jen vymknout se bokem –

v zkázu by sřítil se pekelným skokem!

Krutý je život a života vlek!

Pozemský letoun ten železný

do dáli chvátá, my s ním. Poblíž očí

co se nám kmitá, hned mizí to v ráz.

Strom letí, bouda, tu most a tu hráz,

tunelu čerň. Znova rozhled pak svítá.

Kraj se kol usmívá líbezný,

jenž pomaloučku se dokola točí

v tanečku mírném, tak po sousedsku.

Z pole kde klásky si sbírala,

matka chce ukázat vlak svému děcku,

však asi pohled naň v srdci ji bolí –

zdá se, jak slzy by stírala...

Z pozdálí bílá nás víska vítá,

pyšní se v záhonech pestrých svých polí;

líchy jich, meze i stromořadí

k nám se jak vějířem rozvírají,

úžíce prouhy své ku pozadí,

v skryté kde ruce snad spočívají,

jež jimi hrá. A kam zabloudím

hledem až na obzor, v dálce tam siné

hrbatá hora se za horou šine

zvolna jak pochodem velbloudím.

Vše co tak nehybno zdá se nám v dáli,

jak by se vléklo jen, jak by ty zjevy

zemdlené, ztrnulé skoro jen stály.

Zdá se nám, o našich trudech že neví

zamžený okraj té klopotné dráhy;

nás žene úchvat snah vlastních, rej chvil,

že ale vášnivý vzruch, tepot žil

v srdcích též v dálce tak bije a bil,

jak v našem: z mysli to ztrácíme záhy...

Ku předu! Zákon to zákonů všech.

Vlak náš se zarývá ve stinné lesy.

Skokům kde srnčím se dříve stlal mech,

koles teď řinčení tišinu děsí;

v poklid, jenž ptačí jen šveholy znal,

ječivý pískot řve k ozvěně skal;

jak by kýs netvor tu vřeštěl a vyl,

sténá to, soptí a syčí a chrčí.

Na zeleň mladičkých výhonů smrčí

bělavá pára se chycena věsí,

podobna strhaným závojům vil –

na útěk vyplašených lesních žínek.

Radostem s poesií lesních krás

zapadlo kouzlo jen do upomínek,

štěstí z nich prchlo kams, nesvoje...

Železný život již uchopil nás,

řítí se s námi jak do boje!

V bouřlivém hluku a v dýmu co v mraku

letíme v dumách. Tu od konce vlaku

proniká jemně sbor zladěných hlasů.

Jest nám, jak v modlitbě paprsek jasu

svitl by nám, zrak se slzami plní...

Vojáci vezou se s námi, tam vzadu,

smutni, ač na čapkách zelenou chvůj!

Do cizin jedou, a v dojemném ladu

ze rtů jim tesklivě píseň se vlní

nejdražší, nejsladší: Kde domov můj...

Synové loučí se s domovem,

s matkami, s milkami, s rodnou svou zemí;

každičký tón, slovo za slovem

chví srdcem jejich a srdci nám všemi.

Do boje! Krev prolít za cizí chtíče,

za lidobijce a škůdce a dříče,

za to, co nehodno oběti žádné,

co po věk otčině k záhubě vládne,

v kořist se dát! Jak se muži to hnusí!

A přece voják, ba voják – ten musí...

Kolika tisícům srdce tím bolí,

synům i matičkám stojícím v poli,

plačícím, zvedajícím svoje děti,

vlak aby zhlédly, jenž do vojny letí...

S rachotem hřímavým uhání vlak,

s rudýma očima zuřivý drak,

v železných svěradlech spiat jako z trestu –

podoba života! Vyráží skřek,

železnou čarou že kreslí mu cestu

krutý ten život a života vlek.