Vlak.

Když v okně chladem tmy své nervy konejšíš

a v dáli hvizdne vlak do teplé letní noci,

a výdech zrychlený a temný uslyšíš...

odtrhnout od hudby té nebudeš se moci,

a smutkem zvlněná ta zachví tebou tiš...

ke sklu se přitiskneš... hruď touhou mocně dýchá

po nových obzorech, jež v dáli zatušíš...

a zrak tvůj navlhlý do tmy té dlouho píchá...

Dnes žárem sluncí mdlý a jejich palčivostí,

kdy stichly žaloby ku stěnám, jež mne hostí,

a tužby umlkly, v něž duch se marně vrhá,

za mrtvých večerů, když slyším přidušené

oddechy vlaku, jenž se lesem k Praze žene,

dál spí má duše, spí... jen tělo sebou trhá...