Vlas královny Elsy.
Dost krásných žen jsem viděl v žití
a krásnějších ve snění svém,
leč nad vše jedné krása svítí
v mou duši nebes úsměvem.
Zřím ramen ovál sněhobílý
i hedváb řas,
i ňader vlnu, oko víly
i zlatý vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!
I nedivím se, Gastron smělý
že zapomněl, žes královnou,
že vášní slepý, zdivočelý
se pustil v půtku nerovnou;
zpěv jeho slavil plnou chválou
tvůj štíhlý pás,
zrak holubičí, nožku malou,
však nejvíc vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!
Král stařec byl a neduživý –
kdo lásce tvé by zazlít moh’?
Tvůj pohled jeden dlouhý, snivý,
a Gastron divý lesů hoch!
Což jemu zákon, pouto mravů
ve lásky hlas!
Dnem, nocí zřel tvou krásnou hlavu
a na ní vlas,
tvůj dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!
„Leč milovat jen vzdechy, slovy?
nač slzy, sny a záchvaty?!
sem rychle žebřík provazový,
a rychle do tvé komnaty!
Noc plná vůně, snů a blaha –
vem krále ďas!
Dnes líbat chci tvá ňadra nahá,
tvůj hladit vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!“
A stalo se. Přes balkon krátká
šla cesta v Elsy ložnici,
jak obyčejně – chvíle sladká –
zde svěřili se měsíci!
A Gastron líbal, hladil v pláči
a líbal zas
tvář, ústa, šíj, kam rty jen stačí,
však nejvíc vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!
V tom vešel král. – Stál v stínu dveří
– nu tak se často přihází –
a rek náš skokem z okna v šeři
se vyhoup’ na své provazy.
Král poslal za ním sedm reků;
než měsíc zhas’,
všech sedm zabil na útěku,
vše pro tvůj vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!
Prch’ do lesů a zde se skrýval
a jenom v noci potaji
pod okny tvými hrál a zpíval,
své lásky blouznil o ráji.
Tu padl jednou v ruce stráží,
než ztajil hlas,
juž meč mu berou, ruce váží
jen pro tvůj vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!
Král druhého dne rozhorlený
dal v trojí pouta skovat jej,
a při kvasu před tváří ženy
chtěl vysmát se mu v obličej.
Tu Gastron jedním paže vzmachem
svá pouta střás’,
co v ráně, zbil, až krve nachem
tvůj skropil vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!
A v lesy prch’ a řádil znovu
a stejných k sobě sezval dav,
zda věřiti lze báje slovu,
chtěl urvat králi zlatohlav.
Ten v zoufání na trůnu bledý
se bázní třás’,
bil v čelo se a vous rval šedý
a klel tvůj vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!
Neb Gastron smál se ve tvář smrti,
do rvačky šel jak jdeme v ples,
nuž chyťte jej – on pouta zdrtí
a jedním skokem prchne v les.
Král: „Rcete, kdo s ním v spolku stojí,
zda bůh či ďas?“
Kdys v noci ustříh’ v nepokoji
své ženě vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!
A když zas Gastron chycen jednou
jak obyčejně pouta strh’,
král místo nich mu s tváří lednou
na šíji Elsy kštici vrh’.
Ji ovinul mu kolem rukou
jak zlatý pás,
tu Gastron divou zařval mukou
ten poznav vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!
„Ó štěstí moje! Elso drahá!
teď ztracen jsem já bláhový,
před tváří vraha svého blaha
ty nelze strhat okovy!
Než zdrtil bych ta vlákna zlatá,
můj padne vaz.
Buď, Elso, s bohem! v ruce kata
jdu pro tvůj vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!“
Dost krásných žen jsem viděl v žití
a krásnějších ve snění svém,
leč nad vše jedné krása svítí
v mou duši nebes úsměvem!
Zřím ramen ovál sněhobílý
i útlý pás,
i ňader vlnu, oko víly
i zlatý vlas,
ten dlouhý, zlatý vlas,
tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!