VLASATICE.

Ahasver prostoru,

nebem se proháním

dolů a nahoru

s pláčem a zoufáním,

kadeř má vlající

do všech stran světa

pluky hvězd zářící

v propasti smetá.

Dnes žena kající,

bídná a kletá,

zoufale plavím se

v mlhovinách,

v pokoře stavím se,

kde nebes práh;

zítra však zaplane

starý můj vzdor,

síly mé spoutané

vztýčí se v spor

a letím do šera

ve stínech večera

jak meteor!

Svou metlou z plamenů

na brány edenu

divoce hřmím,

kol pláště Jehovy

déšť jisker nachový

tkám světlem svým.

Jak dlouho budeš spát

ve hněvu svém?

Či víc mne nechceš znát?

Na stráži jsem,

ochotný posel tvůj,

bych v děsný jícen svůj

shltila zem!

Než v tůni mlhové

v posled se kmitnu,

dovol, ať v nachové

rámě ji chytnu

a v propasť bezednou

v triumfu najednou

na vždy s ní slítnu!

Či snad mám hnáti se

prostorem zas

a znova ptáti se:

Pane, juž čas? –

Když kázal rozhněván

bůh svojím andělům,

by zbojných duchů tlum

uvrhli v pekel stan,

v tůně a plameny

sírnaté Gehenny:

tu blesky pomsty své

s hlavy mé rval

a z nitra ohnivé

balvany skal,

pak chyt’ mne za vlasy

a v jejich zápasy

v bezdno mne slal.

Leč chaos oblačný

s sebou mne strh’

a v ether průzračný

zpátky mne vrh’;

zas v dálku mlhovou

hřmím šírou oblohou,

hvězd světy nad hlavou,

hvězd světy pod nohou

jdu v náruč tmám

a nevím kam,

zda zemi shltit mám,

darmo se ptám.

Býval čas, u brány,

noc když se stmívala,

cedry a platany

v ráj jsem se dívala.

Kainu jsem svítila

v sinalý obličej,

v srdci mu nítila

nových muk běsný rej.

Paprsk svůj jediný

k zemi jsem snesla,

a v země hlubiny

Sodoma klesla.

Zřela jsem lidstva shon

u věže Babelu,

Tyrus a Ilion

v rumech a popelu;

v andělů chorovod

nad spoustou valných vod

jako meč letla

má rudá metla.

A zase znova zpět

hřměla jsem řadou let,

zřela jsem země hřích,

vilnosť žen, mužů pych,

otroků porobu,

bídu a hnilobu.

Ženy jsem sázela

k cesarům na trónu,

jiskry jsem házela

v Romy žár Neronu,

divě se řítila

ve patách národům,

na cestu svítila

Attily pochodům.

Teď letím v propasti,

kde chaos starý,

a v jeho oblasti

v jedové páry

stopím svá křídla,

morovým dechem

otrávím zřídla,

zimničným spěchem

vysuším stepi,

uhodím slunce v zrak,

až klesne v černý mrak,

jak cyklop slepý.

Teď ptám se zas,

zda jest můj čas?

O jak se zavěsím

na ňadra země!

zjevem svým poděsím

bídné to plémě,

jak upír lačný

mihnu se mračny.

Nebeské zahrady,

Orion, Plejady,

světy a soustavy

i chaos mlhavý,

mléčných drah řetězy

i prostor bez mezí

v jeden žár vznítí se,

v jícen můj sřítí se!

V plamenné závěji

planety rozbiju,

jak malou krůpěji

ocean vypiju,

až budu věčností

vládnouti tmám,

jak nebes výsostí

Jehovah sám!