Vlast. (II.)

Neb lid jest moře v nezbádaném toku.

Když náhle před žezlem svou hlavu níží,

mní tyran, v úctě skráň svou v prach že hříží,

on zaclání tak pomsty záblesk v oku.

Když pěje hymnu, jiná slova v sloku

on vkladá, heslo, za nímž čin se plíží,

až svých se chopiv okovů a mříží

má zbraň z nich v hrozném po svobodě skoku.

Trůn pyšný v ráz jest rakví tyranovi,

stkán z hermelínu rubáš jeho nový,

a palác změněn ve hrob nadvlády.

A hýříc mužům svoboda se vzdává,

a klade v dlaň, jež silná je a zdravá,

svých tajných vděků všecky poklady.