VLAST.

Jdem z tragedie, s námi úžas němý!

I nelze z mysli střásti těžký dojem

scén příšerných, v nichž vítěz nad odbojem

zle mstí se nešťastnému Nizozemí

svým hrozným katem – vévodou to z Alby.

Nám zdá se v rozbouřeném dojetí,

že hranic žár, děs šibenic, třesk palby

se derou s kletbami svých obětí

k nám jako echa řadou století

a tyranům zas novým sypou na lbi

svůj žhavý popel a své prokletí.

A v ohlasu těch kleteb nejhrozněji

soud nad ženou zní, vlastizrádkyní!

Dolores – Bolestná – jest jméno její.

Hle, s drsným, zatvrzelým srdcem lvičím

zří muka vlasti; vlast jí není ničím,

ne mateří, ne ani macechou,

však nenáviděnou jen sokyní!

Vlast! Při tom jméně krev jí hořkne v žluči;

hněv jedovatý – žárlivost jí mučí

a láká tajnou, mstivou potěchou...

Choť ochladl k ní v lásky horování,

ji k zášti dráždí jeho neúčast;

vždyť modlou jedinou, k níž on se sklání,

se stala jeho vlast! Čím jí jest vlast?

Čím vlasti spása? Bajkou z mlh a z dýmu!

Dolores žhavým srdcem k vřelejšímu

lne srdci; miláčkovi do náručí

ji vrhá vášeň, jež jej lásce učí.

A z lásky tajné, jež ji konejší,

se rodí záměr ještě tajnější:

jak nenáviděného jha se zbýti! –

Msty lačna, v úklad prokletý se řítí,

zlo nejčernější zlem jí nezdá se,

když k vévodovi z Alby vkrádá se

jak udavačka na vlastního chotě;

on proti vládě jeho, pro svou vlast,

že vzpouru spřádá ve spiklenců rotě,

to žárlíc vyslídila kradmo kdys...

Však v patách zrádkyni jde Nemesis!

Neb vášní zmámena i klamána

se chytá ve svou vlastní, podlou past,

když netušíc, svou hříšnou lásku mladou,

v ní štěstí své, v zmar vydává svou zradou

a na smrt s manželem i milána!

Ti chrabří oba život v oběť kladou,

mrou za vlast se šlechetných reků řadou...

A přeživším těch padlých nepočet

vlast žalářem a žalář stal se vlastí;

kol řádí násilnických plno čet

a všude řetězy a pouta chrastí...

Půl věku přešlo zatím ode chvíle,

kdy tragiky té dojem v plné síle

mi duši pronikl. Jak ve propast

má vzpomínka v ni hroužila se zkumná,

i zněla mi z ní hluboká a dumná,

jak sudba věčných mocí, výzva: „Vlast!“

I vyvstalo mi před zrak vidění:

Dolores, vlastizrady vtělení! –

Jest přízrakem? Či mezi námi žije?

Zda českou krví hřeje se jak zmije

snad na prsou snem zmámeného milce?

Čí srdce české může v bludné chvilce

se zakolísat, zvrhnout v odrodilce?

Jest možno, aby matku zapřel kdosi,

kdo lidskou krev – krev její v těle nosí?

Kdo rodnou jednotu chce zavrhovat

a tříštit národ v sporné voje kast?

Kdo v spolku nepřátel zdar svojich snovat?

Kdo věřit v dávných škůdců slib a chvast?

Kdo může nenávidět, zapřít vlast?

Zrak duše mé, vpiat v záhad černou chmuru

se zatměl. Ejhle, tu jej rozjasnil

sen krásný. Slunce vzešlo do azuru,

kraj kolkolem, jak by sen jara snil,

se v rose třpytil zlatým úsměvem,

a sladký hymnus vzdušným nápěvem.

zněl ze země i s nebe: „Srdce vzhůru:

Věř ve svou vlast! – Vlast jest to mocné heslo,

jež mroucí národ v život vrátilo,

ves úklad nepřátelský sklátilo

a k světlu, k síle, k svobodě vás vzneslo!

Neb Vlast je živlem velké přírody

jak Oheň, Vzduch a Vodstvo i ta Země!

Vlast věčně volá: Přitulte se ke mně:

Jen mnou jste lidmi, mnou i národy!

A vládnout neustane nad oblastí

všech věků světa, plemen krajů všech,

a k štěstí, záchraně i k síle Čech

vždy znova vzplane ve vás láska k vlasti!“ –

Zmiz tedy před ní v přímrak temnošerý,

Dolores, bludný stíne pronevěry!